Jedna noc s Norou - soutěžní

Byla tichá noc, a přece se mi srdce rozbušilo, když jsem ji uviděla sedět na baru — světla se jí lámala ve vlasech jako měsíční svit na vodě. Neznala jsem její jméno. Zatím. Ale věděla jsem, že pokud odejde beze mě, budu o ní snít až do zblbnutí.

Měla rty namalované tak rudě, že by se za ně nemusela stydět ani smrtelná hříšnice. A oči? Oči jako kofein v půlnoci. Ostré. Probouzející. Když si zapalovala cigaretu, třásla se mi stehna — ne zimou. Tím napětím. Tím, co předchází bouři.

Vstala jsem. Šla k ní. Podpatky klapaly jako osud. „Máš oheň?“ zeptala jsem se, i když hořela celá — a mně bylo jasné, že shořím s ní. Přisunula mi krabičku cigaret. Naše prsty se dotkly. Lehký záblesk. Jako by mi pod kůží praskl elektrický drát.

„Máš jméno?“ zeptala se.

„Lena. Ty?“

„Nora,“ řekla a pak se pousmála. „Zníš, jako bys chtěla něco víc než cigaretu.“

A měla pravdu. Do háje, jak moc měla pravdu...

Skončily jsme u mě. Její bunda skončila na podlaze dřív, než se dveře dovřely. Políbila mě jako žena, co nečeká svolení. Držela mě pod bradou, a její jazyk byl pomalý, vláčný, jako by chtěl ochutnat každou slabiku mého jména.

Když mě zatlačila na postel, nemusela říkat ani slovo. Já věděla, komu dnes v noci patřím.
Ležela jsem pod ní, dech mě opouštěl v krátkých, přerývaných vzdeších, zatímco její rty klouzaly po mém krku, pomalu, s jistotou někoho, kdo přesně ví, co dělá. Každý dotek byl jako hřebíček do mé sebekontroly. Svlékala mě pomalu, jako by si vychutnávala rozbalování zakázaného dárku.

Když mi rozepnula košili, její nehty se lehce zaryly do mé kůže — ne dost, aby bolelo, ale dost, aby to pálilo. Podívala se mi do očí, a ten pohled... měl v sobě něco z vlčice. Byla dravá. Nebylo v tom ani špetky nejistoty.

Její prsty mi sklouzly pod kalhotky — jen tak, sotva znatelně. Vzlykla jsem a boky se mi pohnuly samy.

„Takhle rychle?“ zašeptala jsem s úšklebkem, zatímco mi lehce kousla ret. „Ještě jsem ani nezačala.“

Vsunula do mě jeden prst. Pomalu. Hlouběji. Zasténala jsem tak hlasitě, že by se sousedi mohli stydět. Ale já se nestyděla. Ne v její náruči.

Druhý prst. A s ním rytmus. Tvrdší. Mokřejší. Každý pohyb její ruky byl jako výbuch — stahy, napětí, slast. A pořád se mi dívala do očí.

Chtěla mě rozložit. A dařilo se jí to.

Její ústa se přesunula na moje prsa, jazykem opisovala kroužky kolem bradavky, zatímco uvnitř mě tančila. Narážela hluboko, promyšleně, s přesností vraha, co zná slabé místo každé oběti.

Zničila mě. A pak mě znovu poskládala.

Když jsem explodovala pod jejím dotekem, třásla jsem se jak list ve větru. Vykřikla jsem její jméno. Znovu. A znovu.

Ale ona ještě neskončila.

Převalila si mě na břicho, a její ruka zůstala tam, kde byla. Pomalá, téměř mučivá. Sklonila se k mému uchu.

„Ještě neříkej prosím, Leno… Nechci tě slyšet žadonit. Ještě ne.“

A pak mě začala lízat.

Od šíje dolů. Páteř, jako klavírní klávesy. Zastavila se těsně nad zadkem. Přitiskla rty a kousla.
Její prsty se stáhly a nahradily je rty — horké, měkké, nenasytné. Klečela mezi mými stehny, vlasy rozcuchané, oči potemnělé jako hřích, a jazykem mi kreslila oblouky tam, kde jsem byla nejcitlivější, nejotevřenější, nejzranitelnější.

Nešlo jen o slast. Ne, tohle bylo mučení. Lahodné, vytrvalé, mokré mučení, které mě rozechvívalo od vnitřností až po konečky prstů. Vdechovala mě. Pomalu. Metodicky. Jako by každým tahem jazykem skládala modlitbu.

Zakroutila jsem se, chytla se za polštáře, zaryla nehty, vykřikla — ale nepřestala. Ani se nezastavila, když jsem jí zatlačila boky do obličeje, zoufalá, hladová po tom jediném výbuchu, co už mi v břiše vibroval jak dusot bubnů.

A pak… „Drž se,“ zavrčela tlumeně mezi stehny, a její prsty se vrátily dovnitř. Tentokrát tři. Hluboko. Bez varování.

Zalapala jsem po dechu. Cukala jsem sebou jak ryba na suchu, úplně bez kontroly, úplně v jejích rukách.

A pak jsem… explodovala. Hlasitě. Celým tělem.

Tělem, co se prohnulo jako luk. Hlasem, co zněl jako výkřik z temnot. Hříchem.

Chvíli jsem nemohla dýchat. Ani mluvit. Jen jsem ležela, rozevřená, roztřesená, s tekutinami stékajícími po vnitřní straně stehen, a ona mezi nimi, pořád tam, jazykem mě lízající, jakoby zbožně.

A pak mi políbila bok a vylezla nahoru, oči zrudlé, tváře červené, bradu lesklou.

„Teď jsi na řadě ty,“ zašeptala a vzala mi zápěstí.

A já šla. Do kolen. Do pekla. Do ní.