Učitelská II.

Volné pokračování povídky Učitelská…
Nikdy jsem se nepovažovala za snadno přístupnou ženu. Vlastně před manželem jsem intimně poznala jen jednoho muže. Pak mnoho let věrného manželství (Alespoň z mé strany. U muže bych si tím tak jistá nebyla. Muži neumí tak dobře kamuflovat, jak si mnohdy myslí. ) a najednou takový úlet a ještě s takovým mladíkem. To mi nebylo podobné. Nastoupilo racionální uvažování a já už si Petra k tělu nikdy víc nepřipustila. Ano, potkáváme se. Ale už nikdy ne mezi čtyřma očima. Snad jen někdy ve chvilkách osamění na něj myslím s jednou rukou v kalhotkách, dochází k tomu však stále méně, protože vzpomínku na něj přehlušil jiný zážitek.
Tato nevěra otevřela Pandořinu skříňku a já dostala chuť na zakázané ovoce. Ne snad přesně takové, jako s Petrem. To mi připadalo přes čáru. Chtěla jsem se ale opět s někým líbat, opět jsem chtěla být ovládaná cizí silnou rukou a chtíčem. Jeho i mým. Jenže není snadné potkat někoho, jehož pohled vyvolá ten pocit ve slabinách, kvůli kterému jsme ochotni podstupovat riziko. A jen tak s někým bych do podobných aktivit jít nemohla.
Když už se však žena rozhodne, že někoho chce a pořádně otevře oči, začne z ní vyzařovat takové to něco, co mužské přijímače spolehlivě zachytí a toho pravého jí přistrčí do cesty. A to se stalo i mi.
Naše paní ředitelka šla na důchod a na její místo nastoupil neskutečně charismatický pan ředitel. O 8 let starší, rozvedený, velmi vysoký a s těma nejkrásnějšíma čokoládovýma očima, jaké jsem po dlouhé době viděla. Vůbec netuším, co nám říkal na poradách v srpnu, září ani říjnu. Nesoustředila jsem se. Jakmile promluvil, byla jsem z jeho hlasu úplně paralyzovaná a ačkoliv jsem na něj asi ještě nemyslela jako na objekt svého zájmu (přece jen to je můj přímý nadřízený), nebyla jsem schopna nebrat ho jinak než jako ztělesnění mužnosti a dokonalosti. Není to žádný výrazný krasavec, na to jsem si ale nikdy nepotrpěla. Má v sobě zase to něco (stejně jako Petr), čemu jsem neuměla (a neumím) odolat.
Na prvním teambuildingu v srpnu si potykal s polovinou pedagogického sboru (včetně mě), ukázalo se, že má super smysl pro humor a že se rád odváže u piva i nějaké té rychlejší skladby při tancování. Nepotřeboval nám dávat najevo, kdo je tady šéf, přesto jsme ho všichni tak nějak přirozeně za něj přijali (teda až na našeho tělocvikáře.. :-D ). Během září se ukázalo, že ví, co chce a že jsou jeho požadavky přiměřené a tak začal nový školní rok velmi příjemně. Potkávali jsme se na obědě, ve sborovně, občas osobně zašel s nějakou žádostí do třídy. Vše 100% profesionální.
Jenže jak jsem psala, prožívala jsem období, kdy jsem měla chuť na cizí doteky a jeho anténky to asi zachytily. Možná to začalo na předvánočním večírku, kdy jsme chvíli poseděli a poplkali a taky trochu tančili, nebo ještě předtím, kdo ví. Každopádně po večírku jsem měla jasno, že je mezi námi nějaké to napětí a už méně jasno v tom, jestli je šéf opravdu zapovězený.
A přišel leden. Doba psaní vysvědčení a vyplňování výkazů. V těch je potřeba razítko a tak jsem zamířila po vyučování na sekretariát. Bylo už trochu později, sekretářka odešla domů a tak jsem v ředitelském patře zastihla už jen pana ředitele. Ten si vzal klíče, odemkl kancelář a šel razítko hledat. Aby se při své výšce nemusel sklánět, sedl si za stůl a hledal ho po šuplících. Já si chtěla vysvědčení předchystat, ale jak jsem byla z jeho blízkosti jen ve dvou vykolejená, rozsypaly se mi papíry po zemi a to až k jeho nohám. Sehnul se a začal je sbírat. Já si klekla na kolena a také jsem je zvedala ze země, když tu se pan ředitel narovnal, tak zvláštně se usmál a řekl, že je to příjemný pohled, když mu takto klečím u nohou. V ten moment jsem zčervenala a ve slabinách mi zatrnulo, jako kdyby se mě dotkl na holé kůži. Chtěla jsem něco vtipně odpovědět, ale nešlo to. Uvědomila jsem si, že se mi také líbí klečet mu u nohou. V ten moment jsem nechala papíry být, sklonila jsem hlavu a zpracovávala jsem ten pocit, který mě prostupoval. On se však zarazil a řekl, že mě nechtěl urazit. „Neurazil jste mě, pane řediteli,“ zavykala jsem mu, „jen zjišťuji, že i pro mě je to příjemný pocit“. Podívala jsem se na něj s trochu pokřiveným úsměvem a očima plnýma očekávání. Věděl to. Přesně věděl, co se ve mně odehrává, změnil ale téma, podal mi papíry, které posbíral, vstal a odešel do své kanceláře se slovy, že až budu hotová, mám zamknout a přinést mu nazpět klíče. Připadala jsem si jako pitomec. Orazítkovala jsem vše, co bylo potřeba, razítko uklidila zpět, zamkla jsem a šla vrátit klíč. Zároveň jsem ještě potřebovala podepsat ten pitomý výkaz, vůbec se mi ale nechtělo s Davidem mluvit nebo po něm něco chtít. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do osmi (dál to nešlo) a zaklepala na pootevřené dveře. Po vyzvání jsem vstoupila s rozhodnutím, že mu dám jen klíče a odejdu. Výkaz počká. Jenže on si všiml, co držím v ruce a zeptal se, jestli mu to nesu k podpisu. „Ano“. Víc jsem nevypotila. Neumíte si představit ten pocit trapnosti a studu, který mě ovládal. Popojel od stolu na své točící židli, natáhl ruku a já mu výkaz podala. „Bude to chvíli trvat, musím tady dokončit jeden mail. Jestli chceš, můžeš si tu zatím ke mně kleknout, než to dodělám,“ řekl se zcela vážným obličejem natočeným k monitoru. To už se mi chtělo brečet, tak jsem se otočila na patě a chtěla odejít. On ale rychle vyskočil ze židle, chytil mě za paži, udělal ještě jeden úkrok a zavřel dveře, které jsou zvenku na kouli. Pak, stále mě držíc, si stoupnul naproti mně, druhou rukou mě chytil za bradu a zvedl mi obličej tak, aby mi viděl do uslzené tváře. „Nebul“, řekl mírným hlasem, přitáhl si mě k sobě a přitiskl mi rty na rty. Nebyl to klasický polibek. Spíše jako by se sám pozval na návštěvu a teď nevěděl, kam si sednout. Oba jsme měli oči otevřené a dívali se na sebe. Myslím, že jsme v ten moment ani jeden nedýchali. On mě stále pevně držel, až jsem se bála, že budu mít modřinu, jinak byl ale zcela nehybný. Chvíli jsme takto zůstali. Pak já jako první zavřela oči, uvolnila jsem sevřené rty a začala dýchat. On povolil svůj stisk, oběma rukama mě objal, přitáhl k sobě a začal mě krásně líbat. Opět jsem cítila, jak se mi po tvářích koulí slzy, tentokrát to ale bylo úlevou. Líbal mě a mi mravenčily rty i prsty na nohou. Ruce jsem měla podél těla, neschopna je zapojit. Když už jsem myslela, že mi narostla křídla a já začnu létat, opět mě chytil za paže, oddálil mě od sebe, podíval se mi zpříma do očí a řekl: „nechtěl jsem Tě urazit a ani jsem si nedělal legraci. Když sis prve klekla u mých nohou – právě Ty – byl to nepopsatelný zážitek. A když jsi pak řekla, že i Tobě se to líbí.. Prostě myslel jsem si, že bychom…“ Odmlčel se. Zjevně nevěděl co říct a já taky ne. Pustil mě a jen se díval. Chvíli jsem váhala, pak jsem si ale vyzula boty, šla k jeho pracovnímu stolu a opět jsem poklekla. „Říkal jsi, že musíš dopsat mail, než mi podepíšeš ten výkaz, tak prosím,“ vyčkávavě jsem se na něj podívala. Blýsklo mu v očích, přisedl ke stolu a začal psát. Trvalo to možná pět minut. Pak konečně podepsal můj formulář, přisunul se na židli až ke mně, podal mi ho a řekl: „těším se, až zase přijdeš. Jen příště, až budeš u mě v kanceláři, měla bys mi raději vykat.“ Uchopila jsem jeho ruku, políbila ji na hřbet, poděkovala jsem a vstala. „ Na shledanou“, odpověděla jsem jen, obula se a odešla. Sešla jsem dvě patra dolů, sedla si na schody a přemýšlela. Co jsem to zase provedla? A kde se ve mně vzalo to gesto s políbením ruky? Že by mě některé z mých fantazií tak zblbly?
V tom týdnu už jsem pana ředitele nepotkala. Asi naštěstí, protože i když jsem tím získala nějaký čas k dobru, stejně jsem při další úterní poradě nevěděla kam s očima a napětím jsem myslela, že vybuchnu. Chvíli. Pak jsem zjistila, že on mě zcela ignoruje, je uvolněný a v pohodě jako vždy a když se nás pak jednotlivě ptal na nějaká hodnocení za půlrok a podíval se mi do očí, možná v těch jeho něco bylo, ale spíše jsem měla pocit, že vůbec nic. Mile se usmál, jako na všechny, vyslechl mě a pokračoval s další kolegyní. A já netušila, jestli se mi to předtím jenom zdálo nebo jestli to pro něj byl tak běžný zážitek, že na něj neměl žádný vliv. V této nejistotě jsem byla do čtvrtečního rána. Několikrát jsem mu chtěla zavolat nebo napsat, vždy jsem ale zprávu smazala a telefon odložila. A najednou jsem měla ve schránce oficiální mail s jeho hlavičkou, na kterém byla žádost, abych se třetí hodinu (kterou mám v rozvrhu volnou) dostavila do ředitelny k projednání kázeňských opatření v pololetí. Zmátlo mě to, vždyť jsem učila třeťáky a žádná opatření kromě pochval jsem nedávala. Asi zase nějaká chyba v Bakalářích, ach jo. Ten počítačový program mě ničí. Stejně mi to ale vrtalo hlavou, protože toto má na starosti zástupkyně a ne on. No nic. Po velké přestávce jsem děti poslala na angličtinu, pro lepší pocit jsem si rty přejela pomádou a vydala se do třetího patra. Dveře byly opět pootevřené, tak jsem jen symbolicky ťukla, vešla dovnitř a hned po „ahoj Davide“ jsem spustila, že to musí být nějaký omyl a že to překontroluji… Dál mě ke slovu nepustil. Pořádal mě, abych za sebou zavřela dveře a sedla si ke stolku. To už úroveň mé nervozity vystoupala opět na své maximum. Sedl si naproti mně a řekl, že se nejedná o kázeňské opatření udělené dětem, ale že měl na mysli mě. „Když to vezmu zpětně, žádal jsem Tě, abys mi u mě v kanceláři vykala, pamatuješ?“ Přikývla jsem a chtěla něco dodat, ale pohybem ruky mě umlčel. „Navíc se mi nelíbilo, jak ses na mě na poradě dívala. Nemohl jsem se soustředit. To se nebude opakovat. Při poradách se na mě můžeš dívat jen, když Tě přímo oslovím, ano?“ „Davide…“ chtěla jsem vykoktat, že vůbec nerozumím tomu, co se děje, ale opět mě přerušil. „Řekl jsem, že mi budeš vykat, to znamená, že mě budeš oslovovat pane řediteli!“ Pak už mírnějším hlasem dodal: „ Jsi zatraceně sexy baba a já se kvůli Tobě nemůžu soustředit na práci. Celou poradu jsem myslel jen na Tebe klečící u mých nohou a na to, jak rád bych se Tě v této poloze dotýkal. To nejde. Není to profesionální a kdyby se to provalilo, byl by malér.“ „Já vím a omlouvám se. Už se to nebude opakovat“, špitla jsem. „To by ale byla škoda,“ řekl. Překvapeně jsem se mu podívala do očí. Teď už jsem nerozuměla vůbec ničemu. Byla by škoda to nezažít nebo ho neuposlechnout? Začala jsem cítit zlost. Proč si se mnou tak hraje. Vstala jsem od stolu a řekla, že pokud už nemá další věci k projednání, vrátím se do své třídy. Také si stoupl (je více než o hlavu vyšší než já), přikročil ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho vůni, chytil mou hlavu do dlaní a opět mě políbil. Dlouze, procítěně. Jeho rty drtily ty mé, jeho jazyk ale jen zcela zlehka prozkoumával terén, drnkal mi o zuby a o špičku mého jazyka. Přitom mě k sobě přitiskl a já cítila jeho vzrušení. Objala jsem ho, a přejížděla mu rukama po zádech. Po chvilce se odtáhl a zeptal se: „Ty si nemyslíš, že by to byla škoda?“ Nebyla jsem schopná promluvit. Jen se samolibě usmál a znovu mě políbil. Hladil mě ve vlasech, po zádech, po pažích. A já se vznášela. Najednou se opět odtáhl a zcela změněným hlasem studeně pronesl, že už mi řekl vše, co chtěl a že můžu jít. Pokud mám jakékoliv nejasnosti k právě probranému tématu, můžu se stavit odpoledne po třetí hodině, kdy už tu bude sám, a tudíž na mě bude mít čas.
Beze slova jsem odešla, jako ve snách se vracela k sobě do třídy a přemýšlela, co toto vlastně bylo. Jak mám mít otázky k projednanému tématu, když vlastně vůbec netuším, co jsme projednávali? A co tedy po mě chce? Opravdu nevím, jak jsem odučila další tři hodiny. V jedné věci jsem ale jasno měla. Ve tři hodiny za ním půjdu a budu chtít vědět víc. Zavolala jsem manželovi, aby vyzvedl děti ze školky, že se v práci zdržím, udělala si nějakou administrativní práci a počkala do tří, až bude mít pan ředitel volno. Aby si nemyslel, že mě má naservírovanou na stříbrném podnose, počkala jsem ještě dalších 20 minut a pak se za ním teprve vydala.
Ve třetím patře jsem nepotkala už ani živáčka, jen dveře do jeho kanceláře byly dokořán. „Pročpak jsi mě nechala tak dlouho čekat?“, ozvalo se, sotva jsem klepla na dveře. „ Pane řediteli, říkal jste, ať přijdu PO třetí hodině. Měla jsem ještě práci.“ Snažila jsem se, abych zněla sebevědomě a odhodlaně. On se ale jen usmál a já věděla, že mě má přečtenou. „Zavři dveře, přece jen je ve škole ještě rušno. A pojď ke mně. Měli bychom dokončit rozdělanou práci z dopoledne.“ Podíval se na mě tím nejsvůdnějším pohledem, já svá předsevzetí hodila za hlavu a sotva se dveře zabouchly, nakráčela jsem si to až k němu. Tentokrát jsem to ale nenechala v jeho režii. Přistoupila jsem těsně k němu (když seděl, byl jen o kousek nižší než já), rukama mu vjela do vlasů a políbila ho. Jakmile jsem ucítila, že polibek vrací, pohladila jsem ho po hraně čelisti a po krku sjela dolů na jeho hruď. Nosil vždy bílou košili, bez kravaty, a teď tomu nebylo jinak. On mě mezitím chytil kolem pasu a napasoval si mě tak, že jsem mu obkročmo seděla na klíně. Ačkoliv většinou nosím sukně a šaty, tentokrát jsem, vzhledem k počasí, měla leginy a tuniku. Jeho ruce mi ihned pod tuniku zajely a hladily mě na holých zádech. Já mu při líbání začala rozepínat košili, abych se mohla dotýkat jeho hrudi. Byli jsme oba stále vzrušenější a nadrženější a tak mi pomohl s knoflíčky, které jsem roztřesenýma rukama nebyla schopna rozepnout a já si sundala tuniku. Přitiskla jsem se k němu a čekala, až se mu podaří rozepnout mi podprsenku. Pak jsme se postavili a já mu pomalu začala rozepínat kalhoty. Nejprve pásek, pak knoflíček a naposledy zip. On jen stál a sledoval mě. Podívala jsem se mu do očí a pomalu mu začala stahovat kalhoty i s prádlem až ke kotníkům. Jakmile jsem byla v podřepu, vzpomněla jsem si na příhodu z minulého týdne, poklekla jsem a vzala jsem ho do úst. Bylo vidět, že se dole občas upravuje, s vyholováním to ale nepřeháněl. Jeho penis už byl připraven a tak jsem jej uchopila jednou rukou u kořene a zatímco jsem ho zpracovávala ústy, druhou rukou jsem si hrála s jeho koulemi. On se mi chvíli snažil dosáhnout na prsa, pak to ale vzdal, chytil mě za vlasy a začal si mě přirážet. Musel trochu pokrčit kolena, ale evidentně mu to nevadilo. Já se rukama snažila regulovat hloubku průniku a hlavně čas, kdy byl ve mně zaražen až po kořen. Vzhledem k tomu, že můj muž ale hluboké kouření miluje, mám v něm praxi a tak jsem to zvládala celkem v pohodě. Najednou mě odtáhl, podíval se mi do očí a řekl: „Já věděl, že mít Tě na kolenou je splněný sen.“ Pak mi pomohl vstát, sám si sedl a stáhl mi leginy i s kalhotkami dolů. Otočil si mě zády, posadil si mě na klín, a zatímco mě líbal na krk, jednou rukou mi zpracovával prsa a druhou mou promáčenou kundičku. „ Bože, Ty máš obrovské kozy!“ zasténal a jeho dva prsty našly cestu do mého nitra. Měla jsem co dělat, abych nevykřikla. Začal jimi rychle pohybovat a já cítila, jak na mě přichází orgasmus. Nejprve zase to mravenčení na prstech u rukou, pak ve slabinách a v čelisti a exploze. Veškerá frustrace byla ta tam a já se na něj unaveně zhroutila. Nečekal, než se vzpamatuji. Nadzvedl mě, penis nasměroval tím správným směrem a znovu mě na sebe posadil. Ten pocit plnosti přeji zažít všem ženám. Vevnitř ještě svaly prožívaly první orgasmus a už se musely přizpůsobovat novému, ještě intenzivnějšímu vjemu. David (nebo raději pan ředitel) mě držel za prsa a zběsilým tempem přirážel. Bylo to tu opět. Zatínala jsem svaly, ať vydržím, než se udělá i on, ale bylo to nekonečné. Kolena se mi klepala a já začala být malátná. V tom se mě zeptal, jestli může do mě. “Ne!“ Stihla jsem vykřiknout, nadzvednout se a už jsem cítila, jak mi jeho sperma tryská na zadek. Otočila jsem se na něj a on s pobaveným úsměvem řekl: „To je pohled!“ Pak ale zvážněl a dodal: „ Pro příště bych byl ale raději, abych ho vytahovat nemusel. Zařiď si to nějak.“ Navlékl si zpět kalhoty, podal mi kapesníky a zatímco si zapínal knoflíčky u košile, sledoval mě, jak se utírám a oblékám. „Kalhotky ne, ty mi tady nechej!“ přerušil mě, když jsem si oblékala prádlo. „Možná někdy příště, pane řediteli,“ odpověděla jsem s úsměvem, dooblékala jsem se a měla se k odchodu. „Vidíš, jak můžeme být oba spokojeni, když se umíš patřičně chovat!“ Křikl ještě za mnou, když jsem opouštěla kancelář. Musela jsem se pousmát. To by mě tedy zajímalo, co by se stalo, kdybych mu nadále v kanceláři tykala… ;)