Paní ředitelka II. (Lezdom povídka)

Varování - Trošku tvrdší lesbicko-dominantní povídka a čistá fantazie. Nicméně pokud nejste příznivci podobných povídek, či Vás tato tématika (BDSM, Paní-otrokyně, vydírání, ponižování, výprask atd..) pobuřuje, prosím nepokračujte dále.. Ostatním přeji příjemné čtení a jen připomínám, je to Dark Lezdom Fantasy.. inu, byli jste varováni..

Kapitola II.

Zlomená a odevzdaná.

Hanička se cítila zlomená, dlaněmi si zakrývala tvář, klepala se a chtělo se jí plakat.

„Tak co ty čubko, na něco jsme se tě ptala?“ Křikla rozzlobeně Paní ředitelka. „Vidím, že neumíš ani poslouchat, tak prostě zavolám policii a více se s tebou nebudu párat.“

„Udělám, co budete chtít Paní ředitelko, budu poslušná, cokoli budete chtít, jen to prosím nepředávejte policii a nezveřejňujte, prosím, prosím..“ rozplakala se teď už neskrývaně Hanka.

Ředitelka se zle usmála: „Špinavá čubka by měla prosit na kolenou!“ vykřikla tvrdě.

Hanička, nikdy nebyla submisivní, ani nevěděla, co po ní ředitelka vlastně chce, ponížit jí, trápit? Už ale neviděla jinou možnost. Sjela ze židle na kolena, sepnula ruce a skolila se ke koberci: „Paní ředitelko, prosím nedělejte to, budu poslušná, jen to prosím nedělejte“ Šeptala tiše mezi pláčem.

Ředitelka vstala z křesla, obešla stůl a s pohrdavým úsměvem se postavila rozkročeně s rukama v pase nad klečící Haničkou.

„Možná to s tebou opravdu zkusím, ty lesbická špíno, ale vyjasníme si hned pravidla. Oslovovat mě budeš výhradně Madam, nebo Milostivá Paní, ty sama nejsi od této chvíle nic. Pracovat tady můžeš dál, plat Ti neseberu, ať nepojdete s rodinou jako psi. Zatím.“ zasmála se. „Práce budeš mít ale samozřejmě více, kromě své stávající, mi budeš ve všem posluhovat, vařit mě i hostům kávu, chodit pro obědy, uvádět hosty, dělat další práce, co ti určím a následně uklízet mou kancelář, budu tak moci vyhodit sekretářku.“

„No, a kdyby tě náhodou napadlo, to nějak změnit, neposlouchat, nebo se odstěhovat pryč, vše zveřejním a policie už si tě najde. Hmmm.“
„Ne Madam, cokoli jen to ne, prosím. Budu Vám sloužit, nikam neodjedu, slibuju, prosím.“ Plazila se ji Hanička u nohou.

„Cokoli, opravdu? To se mi začíná líbit. Dobrá tedy, video i dokumenty si schovám pro případ a za jakoukoli neposlušnost, odporování, nesplnění příkazu, nebo jen tak pro mé pobavení, Tě budu trestat, třeba takhle.“ Ředitelka sáhla na stůl pro pravítko a švihla s ním do vzduchu. Zvuk švihnutí Haničku vylekal, ale nic ji nepřipravilo na první ranou, která zasáhla klečící Haničku do vystrčeného zadečku. Nebyla to veliká rána, ale Hanička sebou přeci jen trhla, snad hlavně leknutím. Nikdy nebyla bita, ani jako mála od rodičů a teď…

„Dále, v mé přítomnosti, když budeme samy, budeš vždy na kolenou.“ Následovalo další švihnutí pravítkem, teď již silnější. „Tak mě budeš i každé ráno vítat, políbením obou bot a otázkou, co pro mne můžeš udělat a já se rozhodnu, je to jasné, čubko?“ Řekla přísně ředitelka a otázku doprovodila švihnutím, tentokrát již v plné síle. Hanička vyjekla „AAAAAh“ a prohnula se v zádech. Ale okamžitě dodala „Ano milostivá paní“

„Dobře, tak tak teď mi polib boty a poděkuj, že jsem tak hodná, na špinavou čubku, jako jsi ty, že tě nevydám policii.“

„Ano milostivá paní“

Hanička se přesunula blíže k ředitelčiným lesklým lodičkám a začala je líbat. „Děkuji milostivá paní, za to že jste na mě tak hodná a neudáte mě, děkuji, děkuji, děkuji.“

„Teď mi řekni, kdo jsi?“ Zvýšila ředitelka opět svůj hlas. Hanička byla zmatená, vůbec nevěděla, co má odpovědět, co od ní chce slyšet.

„Otrokyně?“ špitla Hanička.

„Špatně děvko! A co oslovení?“ Vyštěkla nazlobeně ředitelka. Následovalo další švihnutí pravítkem. „Otrokyně je zlomená a vycvičená ke slepé poslušnosti, ty jsi zatím jen špinavá, hloupá děvka, je to jasné?“

Hanička chtěla odporovat, že žádná děvka není a být slepě poslušná…? Ale než stačila cokoli říci, opět na svém zadečku ucítila tentokrát dvě rychlé štiplavé rány. „Je to jasné?“ Zopakovala otázku již nazlobená ředitelka.

V tu chvíli je vyrušilo zaklepání na dveře. Hanička sebou trhla a zvedla tázavě hlavu k ředitelce. Když někdo přijde, tak ji uvidí jak se před ní plazí a.. Monika se jen stroze zeptala: „Kdo je to?“ Z chodby se ozval hlas sekretářky. „Dana, Paní ředitelko, moc se omlouvám, že vyrušuji, ale máte návštěvu, přišel ten pán z banky, jak jsem Vám ráno říkala, mám ho uvést k Vám, nebo do zasedačky?“

„Ať chvilku počká, hned pro něj přijdu.“ „Ano paní ředitelko.“ Odpověděla Dana a odešla.

„Tak děvko vztyk! Tohle dořešíme později, nebudeme přece pana z banky obtěžovat nějakou nevychovanou špínou jako jsi ty...“

Hanička se zvedla, otřela si uslzený obličej a upravila si sukni. „Teď mi zmiz z očí, koukej dodělat všechnu svou práci a v 5 tě tu chci mít, zase na kolenou, je to jasné?“

„Paní ředitelko, ale já...“ nestačila Hanička ani doříct větu, když se ředitelka ohnala a vrazila ji facku „Ty neumíš poslouchat, čubko a správně mě oslovit?“ křikla ředitelka. „Vidím, že s tebou bude ještě hodně práce, ale neboj, já si to užiju.“

Hanička si dodala odvahu a.. „Paní ředitelko, já musím pro děti do školky, nemůžu tu zůstat.“

„To mě vůbec nezajímá, něco jsem řekla a ty to uděláš!“ „Ať ty fracky vyzvedne, kdo chce, ale Ty tu budeš, na kolenou a poprosíš mě o trest za svoji drzost, nebo víš, co udělám?“ Usmála se krutě ředitelka.

„Ano, ano.. budu tady, jen to prosím nedělejte, prosím.“ Zhrozila se Hanička.

„No, uvidíme jak budeš poslušná a teď zmiz.“