Dny po jeho smrti byly rozmazané. Ivet je nepočítala. Měřila čas jinak – podle světla v oknech, podle poloh kočky, podle chvil, kdy se jí podařilo vstát z postele. Lidé volali, psali, nabízeli pomoc. Odpovídala zdvořile, ale prázdně. Protože jak máš vysvětlit, že ti…

Ráno přišlo tiše. Z oken stoupalo měkké světlo a Ivet cítila, jak se její tělo probouzí dřív než mysl. Ležela na boku, zády k němu, ale hned poznala, že tam je – podle tepla, které sálalo z jeho hrudi, podle klidného rytmu dechu, který se jí opíral o šíji. Nechala…

.. pak, když bylo po všem, zůstali ještě chvíli ležet – nahřívali si navzájem dlaně, hladili tváře, prsty psali na kůži tichá slova, která nemusela být vyslovena. Ivet se dívala do stropu, ale její myšlenky byly s ním. V jeho očích, v jeho dechu, v těch všech malých…

Bylo to pár dní poté. Nepsali si hned, ale oba cítili to tiché volání, co zůstává mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem dotkli víc než jen rukou. „Přijedu za tebou v sobotu. Mám chuť tě vidět,“ napsal. Ivet se pousmála. „Přines čokoládu. A příběh.“ Když se dveře v…

Večerní ticho – první setkání Ivet Ivet stála na okraji městského náměstí, světla lamp svítila měkce skrz letní soumrak a její šaty jemně tančily ve večerním vánku. Vlasy – tmavé s bordó odlesky – jí spadaly na ramena a mírně se vlnily, jak nervózně pošoupávala nohou.…