V takových chvílích si člověk říká, že je důležité umět si užít přítomný okamžik. Nemyslet na budoucnost ani na minulost, prostě žít pro každý jeden den. Ale v duši zůstává prázdno. Zažila jsem něco hodně podobného - odevzdala jsem se, ale po čase zjistila, že jsem nebyla jediná. I tak ale snažím vzpomínat na to dobré. Na to hezké. Na to, jaké to bylo v přítomném okamžiku. Protože v té době to byla skutečnost. Je to zkušenost. Je to něco, co nás posune dál. A hlavně chyba, která už se nám nestane.

kdy dojdou náboje a vzduch ... to netuší snad ani Bůh ...

Já jsem celý život zvyklá rozhodovat. Vést. Mít věci pod svou taktovkou. Mám tak vysoké ego, že by se Burj Khalifa mohla jít klouzat. A poměrně nedávno se mi stalo, že mě jeden přinutil si kleknout. A zavázal mi oči. A dělal si se mnou, co potřeboval. A mně se to líbilo. A najednou, poprvé v životě, jsem to nebyla já, kdo velel. A přesto, že bych si to fakt ráda zopakovala, nemyslím si, že jsem subina. Takže .. souhlasím.