Ráno po tom opojném, lepkavém večeru na dubovém stole jsme leželi u ní v posteli. Sluneční světlo se pomalu plížilo po její nahé kůži, jako by ji chtělo ochutnat. Hladil jsem ji pomalu, prsty přejížděl po křivce jejích prsou, po břiše, po stehnech, které ještě nesly…

Pozvala mě na večeři slovy, která zněla jako tajný rituál: „Přijď v osm. Dveře budou otevřené. A neber nic, jen sebe.“ Když jsem vešel do jejího bytu, vzduch byl prosycený božskou vůní – máslo, česnek, čerstvé bylinky a jemný parfém, který dokázal rozbušit mé srdce…

Napsal jsem jí jen jednoduchou zprávu: “Půjdeme na procházku do lesa.” Odpověděla rychle. Souhlasila. Vzpomněl jsem si na provaz, který jsme použili minule, a nechal ho nenuceně vykukovat z batohu. Byl nádherný slunečný den, a když jsme se potkali, měla na sobě letní…

Dny plynuly v digitálním proudu zpráv, jejichž obsah se postupně prohluboval od obyčejné konverzace k něčemu mnohem intimnějšímu. Ona a já. Dvě anonymní bytosti, které našli společnou řeč v síti plné cizích tváří. Psali jsme si týdny, pak měsíce. Sdíleli sny, strachy,…