O tiché přítomnosti Jsou chvíle, kdy zůstane jen vůně. Ne hlas. Ne dotek. Ne slova. Jen neviditelná stopa ve vzduchu, která ještě chvíli drží tvar něčeho, co tu bylo — než se začne tiše rozpouštět. Pomalu. Bez hluku. Bez vysvětlení. Vůně je tichá paměť. Nedá se uchopit…

Zastavili jsme u lesa. Ne proto, že bychom to měli v plánu. Ne proto, že by někdo z nás řekl: tady. Spíš proto, že už cesta nemá pokračovat dál. Bylo to u zámku. Takové to místo, kde se lidé procházejí s mapou v ruce, s dětmi, se psy, s košíky na houby, s víkendovou…

Měli domluvenou schůzku na osmého února. V patnáct hodin. Ten čas si pamatoval až příliš přesně. Ne proto, že by šlo jen o pracovní termín. Ne proto, že by si ho napsal mezi ostatní povinnosti. Pamatoval si ho proto, že už několik dní předem cítil v těle zvláštní…

O mýtech, mužské energii a tichém fiasku Řekl to nahlas. Před svědkem. „Ona by mohla ošoustat každého chlapa k smrti. Vytáhne z něj energii.“ Bylo to hrubé. A přesto to v té chvíli znělo skoro jako uznání. Jako by pojmenoval něco, co se kolem ní už dlouho neslo beze…