Její krásné, doširoka otevřené, zelené oči hleděly nepřítomně. Vzpomínala… Seznámili se před rokem v kavárně. Seděla u stolku a pila kávu, když si k ní přisedl. Měl bujnou kštici, široká ramena a drzý pohled rockera. Stačilo pár slov, aby propadla svému omámení a zamilovala se. Od té doby se scházeli vždy, když pracovně necestoval a trávil čas ve městě. Jako dnes ráno. Přijel, otevřel…
„Linka bezpečí, u telefonu Jana. Jak vám mohu pomoci?“ „No sláva, že jsem se vám dovolal. Jmenuji se Karel a chci vám nahlásit šikanu,“ ozvalo se v telefonu. „Dobrý večer, pane Karle. O jaký druh šikany se jedná? Mám kontaktovat rovnou policii?“ zeptala se zkušená operátorka Jana. „Jde o domácí šikanu.“ „Píšu si, domácí šikana. Kdo koho šikanuje a jakým způsobem, pane Karle?“ „Oběť šikany…
Když mi bylo 18/19 let, moje představy o bohémském životě byly značně zkreslené. Nabušená knihami Kerouaca, Ginsberga, Bukowského, ale i Haška a jiných literárních bohémů, jsem si představovala romanticky zašle vypadající a hladovějící umělce a tak. Střet s realitou byl nevyhnutelný. Nikdy jsem neviděla hladovějícího umělce, který navzdory osudu píše o smutných krásách života. Nikdy jsem…
Dveře autobusu se zavírají a já posílám vzdušný polibek své lásce, která v něm sedí. Když se autobus dá do pohybu, mávám jí na tu dalekou cestu, kterou má před sebou. Už teď se mi stýská. Usedám do metra a za chvilku vytahuji z tašky sluchátka, která si strkám do uší. Chvíli scrolluji po displeji hodinek, než najdu hudbu na kterou mám náladu. Jo, Dvořákova devátá je přesně to, co teď chci…
„Tak nám zase táhne městem duhový průvod,“ zavolala těsně po obědě paní Slavíčková na pana Slavíčka, který zrovna tloukl špačky na gauči, jednoho srpnového odpoledne. „No to je taky náramná událost,“ odpověděl pan Slavíček, „to se sejde ta duhová komunita LBGT a bojují za svá práva.“ Kdyby toho srpnového sobotního dne bylo velevážené čtenářstvo venku v době po poledni, mohlo to vidět. Ale já…
Jste šťastní? Máte radost? Není to úplně to samé. Když přemýšlím o tom, jestli jsem šťastná, myslím na celý svůj život, jaký právě teď je. Mířím tam, kam bych chtěla? Trávím čas s lidmi, se kterými bych měla být? Prožívám svou životní lásku? Odkrývám svou duši tomu pravému člověku? Odhaluji svou sexualitu tomu pravému člověku? Štěstí pro mě znamená nemuset se bát, nacházet smysl v tom…
Cokoli se řekne před ALE, nic neznamená. - „Chodila bych cvičit, ale musela bych tam být sama.“ - „Hrozně bych si chtěla pořídit psa, ale pak si představím, jak venku prší a já s ním musím jít ven.“ - „Ty jsi moc fajn holka, ale nezdá se ti, že tohle už fakt přeháníš?“ - „Ráda bych jela na chatu, ale babička je nějaká špatná.“ - „Nechci ti do toho vůbec mluvit, je to tvoje věc, ale neměla…
Nedělám si iluze, že by se tady tohle téma už několikrát neřešilo, ale opakování je prý matka moudrosti. :) Jako malá holka jsem se těšila až budu nosit podprsenku. A když mi mamča koupila mou první, cítila jsem se důležitě, cítila jsem se jako velká holka a byla jsem ochotná jí na sobě mít i při spaní. Když už jsem velká holka byla (tedy dle nějakých výškových měřítek velká holka nejsem ani…
Když jsem byla v pubertě, myslela jsem si, že lidi, kteří nejsou na Facebooku, jsou tak nějak šťastnější, čtou více knih, žijí autentičtější život, jsou kulturnější, vzdělanější a mají láskyplnější a pravdivější vztahy. A tak jsem přesvědčila několik přátel a Facebooku jsme dali vale. V tu ránu jsme se cítili o level výš, než jsou ti, kteří na FB sdíleli své životy, a začali jsme se nad nimi…
Mám ráda fotografie. Ráda chodím na výstavy fotografií a prohlížím si svět, který někdo zachytil objektivem. Fascinuje mě, že na fotografii není žádné před ani po. Prostě jen ten daný okamžik. A když je to fotografie dobrá, svůj příběh vám vypráví sama. Stačí ho jen vnímat. Říkáte, že je ten příběh pro každého pozorovatele jiný? A o tom to je. To je na těch fotografiích úžasné. Jedna fotka, sto…
