Jsem od přírody hrozně zvědavá, nikdy jsem se tím netajila a vlastně to ani nepovažuju za neřest. Prostě potřebuju dostatek informací k tomu, abych si mohla vytvořit úsudek. A když nemám úsudek, tak mě to vnitřně sžírá a trápí, vadí mi ta rozkolísanost, když nevím, jak se mám k čemu postavit. Zkrátím to, tak jako běžní lidé potřebují vodu, vzduch a nějaké to jídlo, někdo k tomu i nějaké další…

Je to jedna z těch nocí, která ne a ne skončit. Navzdory ručičkám hodin, jež se neúnavně sunou po ciferníku vstříc ránu, slunce se ne a ne přiblížit obzoru, aby si kalné svítání ukouslo z tmy, která bývá v tuhle hodinu prý nejčernější. Noci pro mě mají zvláštní kouzlo. Vibrace lidských emocí, které za dne ve svém součtu duní městem jako hluk sbíječky, jsou ztlumené spánkem a díky absenci obvyklé…

Svět za oknem zahalený do mlhy ukazuje jenom měkké kontury a já jenom při tom pohledu cítím, jak se mi do plic žene studený opar, přestože jsem se ještě ani neodvážila vytáhnout nohu zpod peřiny. V tom zamlženém světě připomíná moje zbytečně velká postel vor plující na rozbouřeném moři mraků, ve kterém se v dáli místo obrysu pevné země rýsují jenom osamělé obrysy stromů. Léto je definitivně za…

Zase to tam bylo. Jeden stůl, dva šálky a zbytek kavárny v mlze. Zase poslední ledovej lok na dně usrkávenej natřikrát. Kdybych byla lepší stratég, objednala bych si latté. Aspoň půllitrový. Jenže nejsem stratég, natož abych byla dobrej stratég, takže jsem tam zase seděla, čuměla jako tele a (prej) hezky voněla. Něco jsem v rámci možností i odpovídala, ale kdybyste mě zabili, zaboha nevím,…

Žhavý jak panty k vratům od pekla... Miluju to a přitom nenávidím. Takovej ten pocit, kdy se díváme jeden druhému do očí a já už cítím všechny ty doteky, co budou následovat. A je úplně jedno, jestli se známe nebo neznáme, jestli už jsme spolu něco měli, nebo to bude premiéra. Prostě a jednoduše vím naprosto přesně, jak bude ten polibek chutnat, jestli to bude jenom jemně hladit, nebo to…

Po třech letech soustavného hnití v Sudetech jsem usoudila, že by nebylo špatný se taky s někým seznámit. Problém je ten, že je tady málo lidí, takže jsou tady všichni produktem staletí trvajícího incestu. Takže když vás kamarádka seznámí s kamarádem kamaráda, zjistíte zpravidla, že máte společnou sestřenici, nebo spolu babičky aspoň seděly v obecný škole v jedný lavici a za může si vzaly dva…

Koupila jsem si ptáka. Přesněji řečeno, ptáčka. Tři ptáčky. Vždycky jsem si je přála, skleněné, retro, s ocáskem ze saturny a trochu nakřivo namalovanýma očíčkama. Dlouho jsem je sháněla, jenže všichni vypadali, že se přes ně přehnal život a navíc jeden stál skoro tolik, kolik moji noví tři. Stříbrní, s ocáskem z bílého pštrosího peří. A tak mám na letošní Vánoce pro potěšení hned tři ptáky a tři…

Aneb bílá velryba někdejší blogosféry. Existuje ještě? A existovala vůbec? Zdvořilostní kuřba byla kdysi zdejším fenoménem, kdy zejména modré nicky tvrdily, že slušně vychovaná amatérka se za pozvání na kávu odvděčí minimálně poctivým vykouřením, tedy s pěkně do konce, s polknutím a slastným zamlaskáním na konci. Pomyslnou třešničkou na dortu, tedy známkou vybraného vychování příslušné amatérky…

Každý rok se na to těším. Ten den, kdy po zimě konečně uvedu do provozu lodičky a oficiálně začne venkovní část roku. To znamená, že začne sezóna courání po zahrádkách, ježdění na kole s cílem v podobě více či méně vzdálené hospody, výlety za poznáním a zvýšená hladina vitamínu D. A jelikož mě letošní zima nijak extrémně nenadchla, těším se o to víc. Letos to připadlo na tohle pondělí. Sice se…

Je to takový ten úplně obyčejný den. Venku svítí sluníčko, všude jsou otevřená okna, ptáci řvou o sto šest a pod okny pospává pes. Občas otevře jedno oko, zazívá, nebo se ožene po mouše, ale jinak se nikde nehne ani lístek. V kuchyni rozdělané těsto, něco pobublává pod pokličkou a pračka si přede. Trochu si u kuchyňské linky pobroukávám do rytmu hudby z rádia a kroutím zadkem. Prostě obraz…