Muži si často myslí, že rande je jednoduchá věc. Sejdeme se, dáme si drink, trochu si popovídáme, zasmějeme se, když to půjde dobře, přijde polibek. Když to půjde hodně dobře, pokračování. Lineární děj. Jasná osa. Logika. Jenže v ženské hlavě to nikdy není lineární…

Když se na mě usmála, bylo to přesně ten druh úsměvu, který neříká „chci tě“, ale „už dlouho mě nikdo neviděl“. A já jsem v tu chvíli pochopil, že některé ženy nejsou hladové po sexu, ale po tom, aby se jich někdo dotkl tak, že to nic neznamená. Seděla naproti mně v…

Jsou místa, kde si všimneš lidí dřív, než si všimneš sebe. Koupaliště je jedno z nich. Slunce, hluk, voda, a těla, která jsou najednou viditelnější než obvykle. Ne proto, že by byla jiná. Ale protože jim nic moc nezbývá, než být. Tenhle rozhovor jsem slyšel u bazénu.…

Dnes se mi stala zvláštní maličkost. Jedna z těch, které by normálně člověk zapomněl ještě dřív, než dojde domů. A přesto mám pocit, že v ní bylo víc, než kolik se skutečně odehrálo. Stál jsem na náměstí a koukal do mobilu, když se vedle mě objevila žena se psem.…

Viktor stál u okna své malé kanceláře v centru města, kde se ulice hemžily lidmi, auty a neustálým šumem, který mu připomínal minulost. Byl vysoký, s rameny zkřivenými pod váhou neviditelného břemene, tváří ostrou jako čepel nože, očima šedýma a chladnýma jako mlha nad…

Seděly v čajovně už dlouho. Tak dlouho, že si přestaly všímat lidí kolem, jen občas zachytily cinknutí porcelánu nebo tlumený smích od vedlejšího stolu. Eliška seděla bokem, jedno koleno přitažené k hrudi, Klára proti ní, opřená o polštáře. Její trup byl lehce…

Jsou příběhy, které ti nikdo neřekne dobrovolně. Musíš u nich být náhodou. Ve špatný čas. Nebo ve správný. Tenhle jsem slyšel v parku, když jsem klečel v trávě a hledal klíče, o kterých jsem byl přesvědčený, že je tam nemám šanci najít. Zvedla se přede mnou silueta…

Vyprávěla mi to po skončení kurzu, když už učebna utichla a zůstalo v ní jen slabé teplo po lidech, kteří tu před chvílí seděli a poslouchali její hlas. Říkala, že má ráda ten okamžik po výuce, kdy role pomalu mizí, ale napětí zůstává, jako by si prostor pamatoval víc,…

Vešli spolu. Ne jako začátek odpoledne, spíš jako pokračování něčeho, co už se někde uvnitř dávno rozehrálo. Krok vedle kroku. Bez spěchu. Bez potřeby si cokoli dokazovat. Uvnitř bylo hlučno. Hlasy se přelévaly přes stoly, smích se tříštil o stěny, porcelán cinkal.…

Existují fantazie, které nejsou divoké ani zakázané. Jen nejsou určené k tomu, aby se o nich mluvilo nahlas. Nevznikají proto, že bys něco postrádala. Spíš proto, že někde hluboko víš, že je v tobě víc, než kolik obvykle ukazuješ. Možná se objeví v klidných chvílích.…