Vinný zo slovenska
Léto pod stanem
Léto pod stanem, které změnilo všechno Bylo to léto a mě bylo krásných 19 let. Ja tomu říkám léto před potopou v Praze. Takové to léto, kdy se v tobě něco láme. Už nejsi dítě, ale ještě přesně nevíš, kým chceš být. Jen cítíš, že tě to táhne někam dál… a že tentokrát…
Kája z Karviné část 5
Kapitola 5: Mezi smíchem a tichem Byly dny, kdy jsme se nedokázali nabažit jeden druhého. Stačilo zavřít dveře — a svět venku přestal existovat. Kája se ke mně často ani nestihl pořádně dostat dál než do předsíně. Batoh skončil někde na zemi, boty napůl vyzuté… a už…
Kája z Karviné část 4
Kapitola 4: Klub, čísla a klobáska z Teletubbies Když se Kája vrátil od babičky, vydrželi jsme si psát sotva pár dní. Pak to přišlo. „Přijedu za tebou,“ napsal. Usmál jsem se do telefonu. „A večer pojedeme do Ostravy.“ řekl jsem. „Kam?“ odpověděl skoro hned. …
Kája z Karviné část 3
Kapitola 3: Léto, kukuřice a rozvrzané kolo Viděli jsme se pak častokrát. A mělo to skoro vždycky stejný scénář. Dveře se zavřely. Krátké „ahoj“. Dlouhý polibek, který všechno ostatní přehlušil. Sprcha, kde voda tekla, ale my ji sotva vnímali. Koupel, kde jsme se…
Kája z Karviné část 2
Kapitola 2: Vlakem za mnou Týden utekl zvláštně pomalu. Zprávy už nebyly jen o „jak ses vyspal“, ale o „chybíš mi“. A čím víc jsme si psali, tím víc bylo jasné, že to první setkání nebyla náhoda. „Přijedu za tebou,“ napsal jednoho večera Kája. A já se přistihl, že…
KÁJA z Karviné část 1
Kapitola 1: Kája Zajda z Karviné Mne bylo tehdy krásných 21 let a Kajovi čerstvých 18. Karviná mě přivítala přesně tak, jak jsem si ji představoval — trochu šedivá, trochu ospalá, ale s něčím zvláštním ve vzduchu. Možná to bylo tím, že jsem věděl, kdo na mě čeká. …
Dobrodružství s Bohem
Bylo léto. Takové to, kdy asfalt voní horkem, večery jsou nekonečné a člověk má pocit, že když natáhne ruku, může si sáhnout na štěstí. Stál jsem na nádraží v Ostravě a snažil se vypadat v klidu. Nešlo to. „Hlavně nečum jak idiot,“ říkal jsem si v hlavě. Pak přijel…
Tantra masage 7
Poprvé… a naposledy Když jsem zazvonil, měl jsem zvláštní pocit. Ne nervozitu. Spíš… očekávání, které jsem si nechtěl úplně přiznat. Dveře se otevřely. Lukáš. Bez světel svíček. Bez oleje. Bez role. Jen on. A ten pohled byl jiný. „Tak pojď,“ řekl tiše. …