Její večery měly svůj rituál. Ticho bytu, sklenka vína, tlumené světlo lampy a obrazovka, která jí otevírala světy, do nichž se nechodí veřejně. Erotické povídky pro ni nebyly útěkem, ale volbou. Fascinovalo ji, jak mohou slova rozehrát fantazii pomaleji a hlouběji než cizí ruce. Ten večer narazila na jednu, která se jí dostala pod kůži. Nebyla prvoplánová. Nebyla hlučná. Byla klidná, přesná a…

Jejich shoda byla nepříjemně kompletní. Ne ta romantická, z filmů. Spíš ta přesná, až technická: stejné tempo myšlenek, stejná averze k hlučným lidem, stejný typ humoru, který se objeví až po druhé sklence a nikdy se nevysvětluje. A když si psali, bylo to jako zaklapnutí zámku, který ani nevěděl, že čeká na klíč. Právě proto si hned na začátku nastavili pravidlo. Ne nahlas. Jen tím, co…

Jejich první zpráva nebyla flirt. Byla přesná. „To, co jsi napsal o tichu před dotykem, nebylo o tichu.“ Odpověděl až po hodině. „Ne. Bylo to o čekání.“ Od té chvíle si psali téměř každý večer. Bez fotografií. Bez hlasu. Bez jmen. Jen text, který se postupně přestával tvářit nevinně. Nepopisovali těla. Popisovali reakce. „Máš pomalý způsob psaní,“ napsala mu jednou. „Píšu tak, jak bych se…