Byl pátek. Dlouhý den v práci. Už od rána jsem na ni myslel. Seděla kousek ode mě, tišší než obvykle. Její manžel se zase opil a ona přišla s kruhy pod očima. Nikdo si toho nevšiml. Já ano. Sleduju lidi jinak. Když jsem odpoledne vycházel z budovy, všiml jsem si, že jde přede mnou. Sama. O něco pomaleji než obvykle. Mířila k rybníku – tomu za městem, kam už dávno nikdo nechodí. Stará dřevěná…
Klekni si,“ řekl jsem klidně. Bez zaváhání poslechla. Pomalu, s lehkým nádechem vzrušení, klesla dolů. Oči ale nespustila. Pořád mě sledovala. Přišel jsi blíž. Neuspěchal jsem. Vědomě jsem si vychutnával ten moment. „Hodná holka…“ zašeptal jsem jí... Zachvěla se. Přesně tak, jak jsem čekal. Prsty jsem jí jemně zvedl bradu, aby se na mě dívala ještě víc zpříma. Ten pohled — plný důvěry, očekávání…
Byl to měsíc. Dlouhý měsíc. Každý den mě napadla – její tvář, její jazyk, její oddanost. Když jsem večer ležel vedle své ženy, zavíral oči a v duchu se vracel k přístřešku. K místu, kde přestávaly platit pravidla. Místo, kde patřila mně. V práci jsme si hleděli do očí jen krátce. Vyměnili si pár slov o ničem, ale to ticho mezi nimi bylo elektrické. Pozoroval jsem ji – byla jiná. Rovnější záda,…
