Nenáviděla víkend. Byla to agónie. Slyšela snad každý posun vteřinové ručičky a ty dva dny ji připadaly jako věčnost. Byla neděle a šla spát už v šest večer, doufala, že brzo usne a to šílené čekání skončí. Kouká do tmy, skoro se klepe vzrušením. Tak kdy už, kdy? Dočkala se. Budík začal hrát přiblblou písničku, ale jí to nevadilo, vlastně se přistihla, jak si ji brouká. V práci má být už za tři…