Nevím, co jsem vlastně zač. Možná pijavice, možná člověk, který dělá chyby častěji, než by chtěl. Jen vím, že když se podívám na tebe, všechno přestává být tak jednoduché.Ty jsi hodná. Skvělá. Přesně taková holka, kterou by si každý přál mít ve svém životě. A já pořád…

Není nic intimnějšího než ticho, které nastane poté, co mi on zakáže mluvit.V tom tichu slyším jen tlukot svého srdce a zvuk jeho dechu, který se stává mým jediným vodítkem. V tu chvíli se stávám jen odrazem jeho tužeb, čistým plátnem, na které on píše svůj vlastní…

Ráno se pomalu rozplývá do dne, ale já mám pocit, že jsme si vytvořili vlastní čas.Jdeš za mnou.. Sedíme venku blízko u sebe, slunce se mi opírá o kůži a tvoje koleno se dotýká mého. Neuhýbáš. Já taky ne. Povídáme si, ale každá další věta je kratší, tišší. Všechno…

Zase spolu na té vesnici. Už při příjezdu jsem cítila ten zvláštní klid, který tam vždycky visí ve vzduchu jako by čas zpomalil a dovolil nám na chvíli zapomenout, odkud jsme přijeli a kam se zase vrátíme. Přijela jsem za tebou a byla jsem za to opravdu ráda. Ne jen…

Je noc. Ticho, které zní hlasitěji než přes den. Ležím a píšu, protože tě mám pořád v těle, i když tu nejsi. Dneska jsem tě cítila dřív, než jsi přišel blíž. Ten známý tlak v hrudi. Ten neklid, který se tváří nenápadně, ale já vím své. Stačilo, abys se na mě podíval. A…

Jsou chvíle, kdy se člověk jen dívá. A pak jsou chvíle, kdy se dívá tak dlouho, až se začne svlékat zevnitř. My dva se nikdy nepotřebovali dotknout hned. Stačil pohled, který zůstal o vteřinu déle. Ticho, které nebylo prázdné, ale plné toho, co se ještě nestalo a…

Jsou lidé, kteří přicházejí a odcházejí, a jejich přítomnost je jen krátkým zábleskem v našem životě, ale pak jsou lidé, kteří zůstávají ti, jejichž existence se stává jistotou, kotvou a neviditelným světlem v tmavých dnech, a ty jsi právě takový člověk. Když se cítím…

Když přijíždím vždy do vesnice Stavenice, je to vždycky stejné. Úzká cesta mezi poli, pár starých domů a ticho, které ve městě člověk skoro nezná. Zastavím u jeho domku a už z dálky vím, že je doma. Vždycky stojí u dveří s tím svým úsměvem, jako by věděl, že zase…

Řekl mi, že dneska moje slova nemají žádnou váhu. Nezvýšil hlas. Nemusel. Stačilo to říct tak klidně, až mě zamrazilo. Pak mi položil ruku přes ústa, pevně, samozřejmě, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě. Abych pochopila, že další vysvětlování je…