Pořád lidem říkám: když mi někdo tvrdí, že si povídky vymýšlím, má pravdu jen zčásti. Jsou příběhy, které si autor musí vytvořit, ale pak jsou tu ty, které píše sám život. Které z nich jsou které? To už nechám na vás a vaší fantazii.
Riven Vale

Dekuju.

Děkuju! Jsem rád, že se vám to líbilo. Snažil jsem se najít tu správnou rovnováhu mezi romantikou a živočišností, aby erotika ten příběh spíš podtrhla, než aby ho přebila.

Ok . Tak jsem rád za Wau . 😀

Moc děkuji za krásná slova, těší mě, že tě série takhle pohltila! Chápu tvé pocity – Vivienne je postavou, která se málokdy řídí konvencemi, a její činy často pramení z pohnutek, které nejsou na první pohled úplně zřejmé. Vydrž ale ještě, příběh zdaleka nekončí a teprve v závěru se vše propojí v jeden celek. Poslední díl ti vše vysvětlí a možná tě i překvapí tím, proč se věci odehrály právě tak, jak se odehrály...

No tak u toho mate právě jen číst v posteli. Riven Vale…

Děkuji za tak krásnou odezvu. Vůbec nejsi divná, naopak – máš úžasný cit pro detail. Jsem rád, že tě můj příběh takto vtáhl do své atmosféry.

Děkuji…

Dekuju za reakci / pokusím se.

Děkuji za upřímnou reakci! Já osobně mám u povídek rád otevřené konce – dávají totiž čtenáři prostor dotvořit si tu poslední tečku sám.
Pro mě jako autora je největší odměnou právě takováhle zpětná vazba. Je to podobné jako v dobré restauraci – i když ne všechno musí skončit ovacemi, ta přímá interakce je pro nás „kuchaře“ u klávesnice nejdůležitější. Když mi pak někdo napíše do zpráv, že tohle byl přesně jeho šálek kávy a že chce pokračování, je to ten nejlepší motor pro další psaní.
A k té vaší poznámce o konfrontaci – co kdybych vám řekl, že ta SMS, kterou Věra v telefonu našla, vlastně vůbec nebyla určená pro jejího manžela? Co když se stala nějaká chyba, nebo je v tom celém ještě mnohem hlubší hra? Možná je to přesně ten prostor, kde by mohl začít druhý díl…
Díky, že jste si povídku přečetl!