Na hory jsem nejel za výhledem. Jel jsem tam, protože už jsem se nemohl dívat na vlastní ksicht v odrazu výloh a monitoru. Město ze mě poslední týdny tahalo dech jak stará šlapka, co s tebou je jen, protože si jí zaplatil. Potřeboval jsem zmizet. Nechtěl jsem najít…

-Seznamky. Místo, kde jsem neměl nikoho potkat- Seděli jsme s kamarádem u piva. Ten typ večera, kdy se nemluví o práci ani o budoucnosti, ale o věcech, co se řeší až ve chvíli, kdy už je svět trochu rozmazanej. Přemýšleli jsme, jaký další téma si zaslouží jít pod…

Tenhle blog má být shrnutí tohohle roku. Některý věci se ale staly už na konci toho minulýho a nedávalo by to smysl, kdybych začal od prvního ledna. Život totiž nefunguje podle kalendáře. Spíš podle nárazů. Tenhle rok byl jak jízda na horský dráze. Jenže ne takové té…

Když se ohlédnu na poslední měsíce, mám pocit, že mě má život na vodítku, které jsem nechtěl. A ještě ke všemu je to růžové vodítko, ten druh, u kterýho máš chuť kopnout realitu do ksichtu. Napsal jsem pár povídek. Některé byly dobré, některé byly jen přechlastaný…

Viděli jsme se. Po dlouhé době, po všech těch zprávách, co nic neznamenaly a přesto otevřely všechno, co mělo zůstat zavřený. Seděli jsme naproti sobě, dvě sklenice, dvě cigarety, dva lidi, co se pořád znají až moc dobře na to, aby se dokázali tvářit, že je všechno…

Občas večer sedím, opilej tak akorát na odvahu, ale ne dost na to, abych něco udělal. Otevřu si inzeráty a začnu je projíždět. Je to divnej zvyk. Číst cizí touhy. Každej inzerát je malý teatrální výkřik. Hledám, chci, nabízím. Některý jsou směšný, jiný zoufalý. Občas…

Říkal jsem si, že bych sem občas něco hodil. Povídku, blog, nebo jen pár vět, aby se neřeklo. Jenže první otázka, co mi skočí do hlavy je. “Proč?” Stejně tu každý čeká jen na moment, kdy se někdo začne svlíkat. Kdo koho ohne přes postel, a jakým výstřikem to skončí.…

Není to comeback ani žádná trapná zpověď. Je to jen poslední vypsání, než se obleču do černýho a půjdu se tvářit, že smrt má nějaký smysl. Vždycky jsem blogy bral jako ztrátu času. Instantní výlevy, co mají hodnotu jak papírový kapesník po prochlastané noci. Napsat,…

Celý život si lžeme do ksichtu, že máme dost času. Že bude ještě plno příležitostí. Že jim to řekneme příště. Jenže ono to “příště” nikdy nepřijde. Protože člověk se sere životem, řeší píčoviny, chlastá, maká a pořád si myslí, že na ty důležitý věci má čas. A pak tě…