Bylo mi třiadvacet a žil jsem v Kroměříži. Město velkých snů a ještě větších pomluv. Sídliště bylo jako paneláková džungle, kde jste každého z paneláku znali od vidění, věděli, kdy si kupuje rohlíky a kdy si vodí domů někoho nového. Tam, v sedmém patře, hned vedle mě, bydlela Monika. Monice bylo něco přes čtyřicet. Hubená ženská s drzým úsměvem, cigaretou věčně mezi rty a tělem, který už…

Byl to ten typ večera, kdy pivo teče jako voda, světla baru jsou příliš tlumená na to, aby sis uvědomil, že děláš chyby, a hudba dost hlasitá, aby utopila výčitky. Byl jsem s Markem, mým nejlepším kamarádem. Seděl jsem na barové stoličce, opřený loktem o dřevěný bar, který byl lepkavý od rozlitého alkoholu, a sledoval svět kolem. Marek měl přijít se svojí sestrou. Ale to říkal už předtím,…

Některý bary mají tu zvláštní schopnost, že tě přivítají, ať jsi kdokoliv. Nepotřebují znát tvé jméno, minulost nebo důvody. Neptají se, proč jsi sám. Nepodiví se, když si objednáš dvojtýho Jacka, i když je teprve pět odpoledne. A právě takový bar byl ten, ve kterém jsem seděl. Schovaný ve vedlejší uličce, kde svítila jen jedna lampa a dveře vrzaly jako varování. Přišel jsem tam ze zvyku. Ne že…

Bylo jí čerstvě devatenáct. Jen o málo starší než moje největší kocovina. Potkali jsme se v baru, kam jsem původně ani nechtěl jít. Šel jsem tam jen kvůli kamarádovi, co slavil rozchod, protože jeho přítelkyně konečně zjistila, že srdce se nedá vyměnit za klíčky od jeho auta. Já se opíral o bar a ona si sedla vedle. Měla v sobě už pár drinků a v očích výraz, který říkal buď “pojďme se líbat” nebo…

Seděl jsem u baru, kde se i duchové zdají být opilý a bůh už dávno odvrátil zrak. Všechno bylo ulepené, stoly, sklenky, i sny těch pár zoufalců, co ještě neztratili dost iluzí, aby odešly domů. Já byl jedním z nich. Klára, barmanka s úsměvem za všechny prachy světa a očima, které ti klidně zruinují život, si mě všimla už když jsem přišel. “Ještě jednoho?” Zeptala se, jakoby na tom záleželo.…

Ráno mě probudilo světlo. Ne to poetický, co ti prozáří tvář a naplní tě něhou jako reklama na kafe. Spíš to otravný bílo, co do tebe píchne a donutí tě otevřít oči dřív, než je lidský. Na nočním stolku stála prázdná flaška Jamesona a plnej popelník. Vedle mě ležela nahá holka. Zmačkaná peřina mezi náma a rozmazaný linky, který by ani Pollock nedal dohromady. A absolutně jsem netušil, kdo to…

Byl pátek. Den, kdy se v hlavě plete pracovní morálka s touhou se na všechno vykašlat. A mně napsal Erik. Dlouholetej kámoš z Prostějova. Prej se rozešel s holkou. Nebo ona s ním, to je jedno, stejně spolu pořád bydlí, protože ani jeden nechce jít pryč z bytu a na stěhování jsou oba líní jak pondělní ráno. Napsal mi. - Přijeď, jdem chlastat a sbalit nějaký buchty. Můžeš spát u nás.- Jo, u nás.…

S Larou to nebylo poprvé. Ani naposled. Už jsme si tím jednou prošli. Přišla, zůstala dost dlouho na to, abych si na její přítomnost zvykl, a pak zmizela jako všechno, co je dobrý a neuvěřitelný. Ani tehdy nic nevysvětlovala. Prostě se probudila a nechala mě tam, s hlavou plnou otazníků a postelí, co voněla po někom, kdo už se nevrátí. A teď? Teď se vrátila jako špatný vtip. Ta dvacetiletá…

Bylo to pár týdnů kradeného času. Pár týdnů, kdy jsme na chvíli dělali, že život venku neexistuje. Jen její úsměv, můj smích, doteky v temných uličkách a polibky vonící whiskey a nadějí. Setkávali jsme se tiše, bez velkých plánů. Jenom jsme si brali to, co bylo zrovna na dosah. Lara. Malá, neklidná, krásná. Vždy připravená se zasmát, stejně jako zmizet. Jednoho večera, když seděla na kuchyňské…