Za dva dny půjdu na svatbu. Ne svoji, díky bohu. Je to ta, co jsem o ní psal. Teď už je nevyhnutelná. Bílé šaty, hudba, bar, smích a fotky s filtrem, co ti vyhladí obličej, ale ne duši. Sára tam nebude. Ne proto, že bych jí tam nechtěl. Ale protože seznam hostů byl…

Některý bary mají tu zvláštní schopnost, že tě přivítají, ať jsi kdokoliv. Nepotřebují znát tvé jméno, minulost nebo důvody. Neptají se, proč jsi sám. Nepodiví se, když si objednáš dvojtýho Jacka, i když je teprve pět odpoledne. A právě takový bar byl ten, ve kterém…

Všichni si myslí, že žít svobodně je ráj na zemi. Že když ráno nemusíš vstávat kvůli práci, nemáš šéfa, který by ti sral na hlavu, a nikdo ti neříká, co máš dělat, je to hned štěstí. Balada na zlatém podnosu. Jenže pravda je taková, že pokud v sobě nemáš něco jako…

Byl to den, který jsem chtěl zapomenout. Den, kdy jsem si plánoval koupit flašku Jacka, zatáhnout závěsy, pustit si soundtrack k vlastnímu zklamání a počkat, až mě ráno zas osvobodí od přemýšlení. Eleanor by se smála. Nebo spíš ne. Jen by mě probodla pohledem skrz na…

Seděl jsem u baru, kde se i duchové zdají být opilý a bůh už dávno odvrátil zrak. Všechno bylo ulepené, stoly, sklenky, i sny těch pár zoufalců, co ještě neztratili dost iluzí, aby odešly domů. Já byl jedním z nich. Klára, barmanka s úsměvem za všechny prachy světa a…

Můžeš být krásná jako reklama na parfém, můžeš mít kůži jemnou jak hedvábí, make-up přesný jak Michelangelova freska a prádlo dražší než nájem. Ale když mi nevoníš, je to jedno. Možná to zní primitivně, možná to zní jako něco, co by řeklo zvíře, ale řeknu to narovinu.…

Pamatuju si to až moc dobře. Jak jsem byl mladej a plnej testosteronu, ale zároveň obalenej vrstvou představ, co je “hnusný” a co už je “za čarou”. Jo, první roky sexu. To není žádný porno-fantasy. Je to spíš jako když se učíš řídit, ale nevíš, jestli máš radši brzdu…

Bylo to pár týdnů kradeného času. Pár týdnů, kdy jsme na chvíli dělali, že život venku neexistuje. Jen její úsměv, můj smích, doteky v temných uličkách a polibky vonící whiskey a nadějí. Setkávali jsme se tiše, bez velkých plánů. Jenom jsme si brali to, co bylo zrovna…

“Jak moc je ze mě v těch slovech pravdy?” Občas si říkám, proč to vlastně pořád dělám. Proč pořád sedím u klávesnice, do půl těla, s cigárem v puse a sklenkou whiskey na stole, a proč ze sebe tahám ty slova, co někdy bolí víc než kocovina. Ale pak přijde komentář. Ne…