Bílá kočička

27 053 zhlédnutí

Byl to den, kdy sv. Martin nepřijel na koni, aby povrch pokryl bílou nadílkou. Den, kdy tmavě huňatý zajda s bílou hlavou měl jedno velké přání, ojet kočičku. A právě Ta, která mu ukradla srdce a ochotně podržela byla Knihomolka, kouzelná a bílá jako sníh, tělíčko božské a hlavička ďábelsky černá, dokonalá symetrie mezi těma dvouma. Dobrodruh se na ni nemohl vynadívat, hrdelním kňouráním a slintáním, dával najevo naléhavost jeho tužeb. Kočička sice byla zprvu nesmělá, ale brzy si na jeho přítomnost zvykla. Vábicím tanečkem a roztomilým zamrkáním na jeho mrkvičku, mu dala najevo, že je ochotna se mu podvolit. Strach z toho co přijde, ji ale neopustil, jelikož byl Dobrodruh velmi suverénní, avšak po jeho prvních a jemných dotycích se začínal mísit se vzrušením. Když se jí začala podlamovat kolena, nenechal ji v tom a dal jí na posilněnou svojí mrkvičku. Ona ji hltala s chutí úplně celou a pořád se jí nemohla dost nabažit. Stejně jako Dobrodruh jejího tělíčka a voňavých feromonů, z něj čím dál rychleji se uvolňujících. Nemohl to už vydržet, cítil, že už se nezadržitelně blíží Martin a kouzelný okamžik ho pohltil natolik, že zabořil jeho hlavu mezi její sladké půlky. "Takhle ale nedosáhnu na Tvojí mrkvičku..." smutněla ona. Dobrodruh už ji ale nemilosrdně nabodával. "Kočko, začínám Tě mít rád čím dál víc, víš." A chytnul ji za boky, aby mu už neutekla. Ona se ale nikam nechystala a lásku zajdovi hlasitě vyznávala, naopak se k němu více a více přibližovala. Polohu na pejska, tak jak to psali v kámasútře, si společně užívali dosyta, až zajíček, už celý spocenný, zahlédl poprvé Martina, ukázal ho i kočičce, Ta se radovala, že budou bílé Vánoce, ale nečekala, že jezdí i na pejska. Radostí z toho doširoka roztáhla nohy a nechala se ojíždět, až do doby než ho společně přivítali na povrchu jejího bříška. Pokryl ho bílou peřinkou, aby zahřál roztomilou kočičku o sychravém počasí. Společně se pak hřáli v objetí až do rána....