Když to nedrží II.

13 015 zhlédnutí

Ke každému svému albu se většinou snažím napsat aspoň pár slov. Dnes jsem chtěla psát o všech těch hodinách a hodinách svého života strávených psaním si tady, který nikam nevedlo. O Tomovi, se kterým jsem si psala hrozně dlouho. O tom, jak jsem si myslela, že musím být výjimečná, když mi svůj drahocenný čas věnuje muž jako ON. Ha! Výjimečná? Tak určitě! Výjimečně hloupá a naivní. Chtěla jsem mu pod stolem v kavárně nenápadně podat své kalhotky a sledovat jeho výraz v obličeji. Vidět v jeho očích, jak bude večer pokračovat. Chtěla jsem mu umokřit kolena.. nakonec mi zmizel ze života bez jediného slova. Chtěla jsem psát o Dominikovi, který mě chtěl vidět v podvazcích, ale nakonec nikdy neměl čas. Chtěla jsem psát i o tom muži, do kterého se nešlo nezamilovat. O muži, který mě naučil mít se ráda takovou, jaká jsem. O muži, který ve mně znovu probudil ženu.. O muži, který mi jednoho dne přijel řîct, že už se nebudeme vídat. Rozumem jsem jeho rozhodnutí chápala, ale srdce i tělo to odmítalo přijmout ještě dlouhé měsíce poté.. Chtěla jsem psát o aviatikovi, který se zjevil, když už jsem nic nečekala. A chtěl uzdravit každé místečko na mém těle. A to uzdravování mu šlo náramně! Ale zmizel stejně jako přišel. Naprosto nečekaně. A to nejdůležitější místo nechal celé bolavé.. Ale nebudu psát ani o jednom. Ano, mohla jsem se za tu dobu strávenou psaním naučit dokonale všech 12 časů v angličtině. Nebo všechny tři druhy japonských písem.. Ale nelituju toho času. Díky všem těm mužům, co nevěděli, co chtějí, jsem totiž našla hlavně samu sebe. A kdo ví.. snad všichni ti muži odešli proto, aby mohl přijít ten, který měl přijít doopravdy...