Devalvace literatury

Nevím, zda já chci už příliš, a nebo se jen ostatní spokojili s málem. Mám spoustu knih, velkou část z toho si kupuju sám, nebo je dostávám po tipu na dárek. A upřímně mě překvapuje, kolik toho ženy přečtou, nebo spíš přechroupají. Vede povrchnost... týká se to samozřejmě i filmové tvorby, jen tam jsem si už zvykl na stav, kdy i po předvýběru, se mi opravdu líbí jen 1-2 kousky z deseti.

Hodí se mi teď jeden příměr, u něhož předpokládám, že se s ním ztotožní velká část žen. Pokud je žena řekněme v pořádku, tak touží po sexu. A teď nebudu řešit, proč to některé nechtějí, těch důvodů je mnoho, a pro účely blogu je pitvat nebudu. Podstatná je kvalita jedné věci. "Žena se chce cítit po sexu lépe, než se cítila před ním." (proč tomu tak vždy není, a podmínky pro to, aby se tak stalo, opět nechám jiným).

Poslední dobou si obdobnou otázku kladu po přečtení různých knih, které jsem měl možnost číst. Než se dostanu k tomu, co je za mne špatně, dovolím si krátkou předmluvu k popsání aktuálního stavu. Pominu ryze odborné publikace, kde je kvalita velmi variabilní a nesouvisí s žádným trendem. Jasně, kniha o cukrovce psaná v šedesátých letech, nebude obsahovat aktuální medicínské informace, ale dokáže popsat i ta fakta, ke kterým se laická veřejnost nedostane. Například to, že typů diabetu je velmi mnoho, kdo třeba slyšel o steroidní cukrovce? (dost už, Sheldona pošleme spát).

Tedy, bohužel dám občas na něčí doporučení, nebo tipy v literárních časopisech. V tomhle mají knihovny nespornou výhodu, nicméně já mám posedlost dobré knihy vlastnit, a až poté se dozvědět, aha, ono to tak super není. Většinou je nedočtu, nebo dokonce přeskakuju strany (vyjde to nastejno), pak je buď dám na vyzkoušení někomu z mého okolí, nebo odložím do knihobudek (doma je nechci). Než se pustím do pitvy, co je konkrétně špatně, tak malá vsuvka. Už jsem něco napsal, a mám rozepsanou druhou knihu. Víc k tomu neřeknu. Občas na mě vyskočí reelsko Luxoru, kde holky popisujou, že tady spala s drakem, tady s vlkodlakem, tady s baziliškem... a další naprosto šílené konstrukty. Jako fakt? WTF To opravdu někdo kupuje, to stačí tak málo?

1)Čím víc pruhů, tím víc Adidas

A hypotéka se splácet musí. Nic proti Halině a chápu, když tlačí nakladatel, ono být spisovatel není žádná sranda a kdo zkusil psát povídky, nebo jiné literární dílo, ví, že napsat něco na 5, 10, 15 stran je jiná disciplína než román na 300 stranách. O tom žádná. A právě proto to chce tu péči. Můj oblíbenec Kitano když točil trilogii o Yakuze, tak jako první definoval způsoby, jakými hlavní představitelé zahynou, romantický přístup :-D Nepsat vatu je kumšt, právě proto musíte mít dobré a obsáhle rozvětvené téma.

2)Výslech na Policii

Thriller, román, světová literatura, zkrátka co chcete. Mám rád kriminalistiku a forenzní psychologii, takže z jedné přednášky vím, že mezi základní rozlišovací schopnost výpovědi pachatele či svědka patří posouzení, "co a jakým způsobem" nám člověk říká. Zda popisuje věci či stavy. "Frank šel do baráku, viděl tam tělo na zemi, to nejevilo známky života, a za chvíli odešel, mohl tam být maximálně 10 minut."

Ti, co popisují autentickou situaci, popisují emoce. "Frank šel první a viděl to tělo, něco zděšeně vykřikl a pak jsme řešili, jestli jít k tomu člověku blíž nebo volat Policii." Mnoho spisovatelů lže, jen popisují nudná fakta, je to podobné jako rozdíl mezi špatným hercem, který odříkává text, a hercem, který s danou postavou žije a prožívá to, co se v danou chvíli děje. (Sean Harris nebo Toni Collette jsou moje první volba. A u nás to byl Vladimír Dlouhý).

3)Málo nebo hodně

Můj oblíbenec Zola nás na začátku (ne v každé knize naštěstí) zasype bambilionem postav a člověk se tím bohužel musí prokousat, ale zaplať pánbůh píše ostře jako žiletka. Celá kniha málokdy unese dva lidi a rovněž spoustu postav, ke kterým si čtenář nevytvoří žádnej vztah. Jsou tam zbyteční. Fakt je kumšt dávkovat ty lidi postupně, a oživovat je v rámci knihy a čtenářovy mysli. Ne nadarmo platí, že o postavě nerozhoduje prostor, nýbrž role. "Ale Máňa říkala, že to není směroplatný."

4)Hrátky s čertem

Pardon, tedy časoprostorem. Knih, kde se přeskakuje z různých období, minulosti, budocnosti a přítomnosti znám naštěstí méně, než jich bylo napsáno a naneštěstí více, než bych chtěl. Protože to stojí vždycky zahovno. Buď autor oddaluje něco, co už dávno víme a nebo pasáž, kde mu to zrovna šlo, si nechává napotom, aby splnil kvóty. Doufá přitom, že si toho ohřátýho oběda nevšimneme a netrpíme přitom histaminovou intolerancí. Filmů mám nakoukáno celkem dost a jediný, kde to zvládli bez lapsů a se ctí, je Jackie Brown. Takže fakt radím každému, aby se do toho nepouštěl.

5)Emoce a zase jen emoce

Mám rád, když si autor se čtenáři hraje a snaží se z nich vymačkat veškerý emoce, jakoby to byl citrón. "Nevěděla, jestli to chce a hlavou se jí honila spousta otazníků, zamrzla přesně na takovou dobu, aby jí sundal rychle a bez ptaní to, co měla nadoma. Než se zeptala sama sebe, zda je k tomu vůbec vhodná příležitost, její půlky dopadly na vál, ten... na kterém byla mouka pro vanilkové rohlíčky. Jeho velké ruce začaly s hnětěním těsta a ona netušila, že jí to ještě někdy bude tak moc chybět a zda ty slzy, co se jí přitom nekontrolovaně draly z očí, všechno nepokazí. Zajela prsty do jeho vlnitých vlasů a její pohled říkal vše: Moc mi neubližuj prosím, mám ještě bolavou duši."

Samozřejmě bonusem je, když čtenář netuší, jak to bude pokračovat a občas je na něj spisovatel hodnej... a občas ne. Je to jako u dobrýho sexu :-) Tajemství přitahuje.

Tak co, s jakou knihou se smíříte, a kolik z nich jich nedočtete, či odložíte na neurčito. Nebo Vám stačí sex s drakem? Každopádně přeji Všem, aby rok 2026 byl co nejméně rokem uplakaných očí a bolavých duší, aby Vaší největší starostí bylo, zda nemáte zadek od mouky, když pak jdete čůrat :-D