SUBMISIVITA

​Submisivita jako moderní alibi pro prázdnotu? ​ Čím déle sleduji dění kolem D/S , tím víc mě zaráží, jak se vytrácí skutečný obsah pojmu submisivita. To, co bývalo o vznešeném odevzdání se a hluboké důvěře, se transformovalo do něčeho, co připomíná spíše rezignaci na vlastní existenci.

​Při studiu vzorců chování narážím na stále stejné patologie: ​ Záměna odevzdání se za pasivitu ​Většina žen dnes zaměňuje submisivitu za „stav hibernace“. Čekají, že se objeví Pán, který za ně vyřeší jejich vnitřní nudu, jejich mindráky a ideálně i management jejich volného času. Skutečná submisivita je ale aktivní, náročný proces. Je to síla někoho, kdo má co nabídnout, kdo má vlastní integritu a vědomě ji vkládá do rukou někoho jiného. Pokud je v nabídce jen prázdnota, není co ovládat. Ovládat nicotu není dominance, to je jen marnění času nad prázdnou nádobou. ​ Digitální bezpečí vs. realita charakteru ​Je fascinující, jak snadno se píší silná slova o absolutní poslušnosti do anonymního chatu. Ale charakter se nepozná podle toho, co vyprodukujete v deset večer do zpráv pod prázdným profilem. Pozná se podle toho, jak se chováte, když zhasne monitor. Většina té proklamované „oddanosti“ končí u první otázky na reálnou identitu. Anonymita se stala úkrytem pro ty, které v reálném světě nemají odvahu si za svými touhami stát. ​ Zodpovědnost přenesená na druhého ​Vnímám nebezpečný trend, kdy submisivní žena očekává, že Dominant bude věštit její pocity. Alibisticky se zbavují zodpovědnosti za své hranice s tím, že „on by to měl poznat“. To není submisivita, to je hazard a nezralost. Děláte z dominantů rukojmí své vlastní neschopnosti komunikovat. ​ Intelektuální pseudo-submisivita: ​A pak je tu kategorie, která je nejtoxičtější – intelektuální pózerky. Tyto dámy odevzdání jen simulují, aby získaly platformu pro své přebujelé ego. Jsou to arogantní figurky, které si pletou sarkasmus s vyzrálostí. Budou s vámi hodiny vést monology o psychologii a „úrovni“, jen aby nemusely čelit faktu, že vedle přímé integrity Dominanta působí jako hysterické loutky. ​Pravého muže tohle intelektuální divadlo nebaví. Než poslouchat prázdné analýzy vlastních pocitů, které nikam nevedou, to je smysluplnější pustit si v rádiu hokejový zápas. Má to aspoň dynamiku a smysl.Neustálé žvanění muži nedává vůbec nic – jen mu to bere čas a energii. Jejich „intelekt“ je jen pancíř, kterým si budují, aby k sobě nikoho nepustily. Jsou jen citoví mrzáci, kteří neumí odevzdat nic jiného než hromadu slov, která nikoho nezajímají. Jejich submisivita končí tam, kde začíná jejich potřeba mít v diskusi poslední slovo. ​ ​Možná jsem ze staré školy, ale pro mě je submisivita dar, který vyžaduje kvalitu na obou stranách. To, co tu vidíme dnes, je v mnoha případech jen sociální parazitismus zabalený do fetišistického hávu. Je to smutná sonda do světa, kde se forma stala důležitější než obsah.

​Najde se zde ještě žena, která chápe, že k tomu, aby mohla být ovládnuta, musí nejdříve něco skutečného znamenat? Žena, která má odvahu odložit masku a nabídnout víc než jen hromadu unavených slov?