Druhá polovička

Často se s tím setkávám, a přitom je to blbost. Všichni to známe. Romantické filmy, dojemné citáty na Instagramu, na Tinderu, v kavárně, hospodě i tady: „Já snad tu svou druhou polovičku nikdy nenajdu.“ Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co to vlastně znamená? A pokud skutečně hledáte svou druhou polovičku, implikuje to děsivý fakt – že vy sami jste v tuto chvíli jen poloviční bytost. Nejen mentálně, ale i anatomicky.

Z čistě biologického hlediska je to vizuální horor. Být poloviční by znamenalo mít jedno oko, jedno ucho, jednu ledvinu, jednu nohu, jednu ruku a přesně půlku mozku. Ne že by se tak někteří jedinci běžně nechovali, přestože mají hemisféry obě. Prostě je to nesmysl. Proč by se někdo dobrovolně hlásil k tomu, že je anatomicky nekompletní bytost, a při chůzi padá na stranu, protože jí chybí těžiště?

Možná je ale za tím hledáním skrytý geniální finanční plán. Pokud jste jen polovina člověka, asi byste mohli požadovat platit poloviční daně. „Promiňte, pane úředníku, ale dokud nenajdu svůj kompatibilní protikus, odvádím na sociálním jen 7,5 %, víc mě prostě není.“

V běžném životě? Jakožto úředně, oficiálně potvrzená „polovička“ byste v restauracích mohli vyžadovat dětské porce za poloviční ceny. V kinech, muzeích a divadlech byste platili poloviční vstupné. Ostatně vidíte jen jedním okem, tak proč platit za celý obraz nebo film? Dokonce i taková lítačka, tramvajenka nebo šalinkarta (dle lokality vašeho polovýskytu) by měla stát polovinu – v dopravním prostředku přece zabíráte jen půlku sedačky. Zase výhoda u poloviční ceny letenky.

A kdyby to náhodou nevyšlo a vy jste zemřeli dřív, než se „zkompletujete“? Čistý zisk! Levnější pohřeb, poloviční rakev, poloviční nájem na hřbitově, méně plynu v případě kremace. Být single (nebo tedy „poloviční“) je zkrátka ekonomické terno.

Past sklapne při nalezení druhé polovičky. A je to dost zásadní háček. Ve chvíli, kdy tu „druhou polovičku“ skutečně najdete a „scelíte“ se s ní, stanete se v očích společnosti i úředního systému plnohodnotným plátcem. Najednou konec slevám. Jakmile ty dvě poloviny do sebe zaklapnou, musíte začít platit plné vstupné a vaše šalinkarta už nebude zlevněná, protože najednou prostě zabíráte prostor. Z anatomického pohledu je nalezení kompatibilní polovičky snadno doložitelným faktem. Přestanete vypadat jako rozpůlený zombík, přestanete padat na stranu. Ale anatomicky žijeme celí, takže jde o mentální, osobnostní kompatibilitu a tady je to zajímavé.

Protože z pohledu administrativního je určující, jak se vlastně určí ten moment, kdy už nejste poloviční? Musí se to nahlásit do nějakého státního online formuláře? „Dnešním dnem, 17. ledna v 15:45, jsem se stal celistvým, prosím o navýšení záloh na elektřinu a zrušení slevy na ISIC.“ Anebo je tím momentem svatba, početí potomka, nebo smlouva uzavřená u notáře s kolkem? Nebo první společná fotka na Facebooku? U mladší generace se říká, že spolu jsou ve vztahu, až když si oba řeknou, že jsou ve vztahu. Museli by se tedy shodnout na tom, že jsou oba kompatibilní polovičky, a od data této shody tedy kompletní osobnosti? A víte, jak to je – jsme Češi, nechceme slevu zadarmo. Takže už vidím spoustu nepřiznaných kompletních osob, jen aby ušetřily.

A co je na tom úplně nejděsivější? Pokud je to vaše „druhá polovička“, pak je to osudové. A osud, přátelé, nezná rozvod. Pokud se s někým doplňujete jako dva dílky skládačky, je to definitivní. Žádné vracení do 14 dnů bez udání důvodu, žádná reklamace u výrobce či výrobců.

A jste na to skutečně připraveni? Jste připraveni na to, že ten váš „osudový protikus“ možná nebude podle vašich představ? Co když vaše druhá půlka hlasitě srká polévku, nerozumí vašim vtipům. Anatomicky se nevyskytuje ve vaší ideální představě a má něco větší, menší anebo jiné barvy, než je váš ideál. A poznáte ji vůbec, když jste si ji vysnili jinak?

Dost mi to připomíná mého kamaráda, který se v mládí rozhodl najít tu svou ideální polovičku, tu dokonalou ženu. Strávil tím celý život, procestoval celý svět, všechny světadíly navštívil. A když jsem ho navštívil na smrtelné posteli jakožto umírajícího, velmi starého mládence, nedalo mi to a musel jsem se zeptat: „A to jsi tu dokonalou ženu opravdu nikdy nenašel? Tu tvou vysněnou polovičku?“ Odpověděl mi slábnoucím hlasem: „To víš, že našel, ale ona zase hledala dokonalého muže a svou vysněnou polovičku.“