Že by mně to konečně došlo?

Bylo mi blbě. Měla jsem pocit, že jsem uzavřená v sobě, ve svém těle, ve své duši a že nemůžu anebo nechci se uvolnit. Jako bych byla v neustálé křeči a napětí. Bolel mi žaludek, cokoliv jsem snědla, pálila mě žáha a nic mě vlastně nedělalo dobře. Začala jsem hledat, čím by to mohlo být, protože já nejsem opravdu člověk, co do sebe začne sypat prášek za práškem, ale jdu do hloubky a chci poznat čím to je a odbourat to, co mi nesvědčí, i když to kolikrát obnáší víc útrap a síly. A taky jsem „buldog“, když se do něčeho zakousnu, tak to nepustím, dokud se mi to nepovede dokončit, i kdybych měla duši vypustit.

Je to víc než půl roku, co jsem usoudila, že musím z tohohle kolotoče prostě pryč, že potřebuju se sebou něco udělat. A tak jsem změnila opět svůj život. Tentokrát docela radikálně, ostatně, jak to tak se mnou bývá, já to ani jinak snad neumím. Změnila jsem stravu, změnila jsem pohled na to, jak věci chci dělat a nedělat. A změnil se mi stav zpátky na singl. Nechtěla jsem to, ale moje změny našemu vztahu nijak nepomohly, spíš se ještě všechno prohlubovalo. Já hledala příčiny, proč to nefunguje, on to nechával na mě a nechápal, že už nemám sílu jít takhle dál. Ani sex nás už nespojoval a vlastně časem úplně zmizel. Byl to boj. Tak jsme po vzájemné dohodě dobojovali.

No a život jde dál a je jen na nás, jak se do něho zase pustíme.

A já …já začala chodit. Každý den a vždycky o kousek dál. A světe div se …je mi dobře. Problémy zmizely, jak mávnutím kouzelného proutku. Mám energii, mám spoustu nápadů, co budu po zimě dělat a je mi …tak lehce.

A tak si říkám, jestli mně to nemá teď něco říct, protože podobné pocity jsem už v minulých letech zažila. Jestli se „touhami“ vždycky nedostanu do situace, kterou vlastně v hloubce duše nechci a která mě spíš ničí než dává to dobré. Jestli vždycky nezasunu svoje „Já“ někam úplně dozadu, chvíli to táhnu a pak zjistím, že už nemůžu. V čem mám docela dobrého pomocníka, je moje tělo, protože to mi vždycky dá echo, že se děje něco, co se mu nelíbí a donutí mě s tím něco udělat. Být singl je dneska „moderní“. Já si ale myslím, že spíš být chvíli sám se sebou je docela ozdravná záležitost. Přeci jen si tělo i duše potřebují občas odpočinout a nabrat tu správnou sílu.

Jo a chůze…to byl podle mě nejlepší nápad za posledních snad mých třicet let. Jak všichni říkají, že si při běhu nebo chůzi vyčistí hlavu…tak já mám spíš pocit, že mě to šrotuje jako nikdy. Možná i proto jsem zase usedla ke klávesnici…

Hezké úterý T22