Jsme si blíž sami k sobe 💋

Dneska je to jiné… Víc se mě dotýkáš, Povídáš mi a zašeptal jsi ale tvůj hlas zněl tišeji než obvykle. Ne jako výčitka. Spíš jako objev.Leželi jsme vedle sebe v pološeru, jen světlo z ulice kreslilo na strop pomalé stíny. Tři roky stejných nocí, stejných těl, stejných známých cest. A přesto teď mezi námi leželo něco nového. Něco, co nešlo svléknout spolu s oblečením.
Usmála jsem se, ale nebyl to ten lehký, hravý úsměv, kterým obvykle zaháněla vážnost. Prsty jsem ti přejela po hrudi pomalu, skoro zkoumavě, jako bych si tê chtěla zapamatovat. Ne jen tvé tělo, jen tvé teplo, tvůj dech, způsob, jak se ti pod kůží hýbou myšlenky.
Možná… vydechla. jsem .... Možná už se tě nedotýkám jen tak. Hmmmmmmm......
Zadržel jsi dech. Dřív mezi námi byla vášeň rychlá, samozřejmá, hladová. Teď byla pomalejší. Hlubší. Moje doteky nikam nespěchaly. Zůstávaly.
Položil jsi mi ruku na můj bok, ale tentokrát jsi mê nestáhl k sobě hned. Povídám jen jí tam nech. Cítil, jsi jak se pod tvoji dlaní nadechuji. Jak čekám..
Cítím to,řekl jsi po chvíli. Jako bys… byla víc tady. Ne jen se mnou v posteli. Ale se mnou.
Ta věta mezi námi zůstala viset. Těžká. Pravdivá.Otočila jsem se k tobê čelem. Naše čela se skoro dotýkala. Ve tvých očích už nebyla jen touhu. Byla tam něha, která bolela. Něha, která něco chtěla a bála se to vyslovit.
Prstama jsem ti zajela po zádech a mé čelo opřela jsem zase o tvoje...
A to je špatně? zašeptala jsem ti do ouška?!?!?....
Neodpověděl jsi hned.Na tyhle slovíčka... Místo slov jsi mê políbil pomalu,cítila jsem to nêjak tak jinak než dřív. Ne aby něco začalo. Ale aby jsi něco řekl.
A oba jsme věděli, že od téhle noci už naše tři roky,jen spolu spíme....nikdy nebudou znít stejně.Jenže teď přítomnost změkla. A s měkkostí přišla potřeba. A potřeba byla nebezpečná.NAše čela se opêt dotkla. Naše dechy se míchaly. Nešlo už o vášeň, která spaluje. Šlo o blízkost, která odhaluje.
Bojíš se?zeptal jsi se mê....
Přikývla jsem proti tvé kůži.
Protože jsem věděla, co se stane dál. Ne dnes. Ne zítra. Ale brzy.
Buď z toho vyroste něco, co nás oba zraní.
Nebo to budem muset zabít dřív, než to dostane nêjaké jméno.
A tak jsme tam leželi, propletení víc tichem než těly, a poprvé za tři roky nebyla naše noc únikem.
Byla začátkem konce. Nebo začátkem pravdy. A ani jedno nebylo méně děsivé.