Je to konec?

Vztahy jsou komplikovaná věc. Na začátku je všechno fajn, lidi spolu zkouší nové věci, jezdí na výlety, mají si o čem povídat. A jak jde čas, spousta věcí se zautomatizuje, něco se úplně vytratí a v tom horším případě někdo začne přemýšlet a klást otázku, proč jsme vlastně ještě spolu. Je to kvůli lásce k tomu druhému nebo jen ze setrvačnosti? A já nějak nevím, jak na tu otázku odpovědět. Ano, kdybychom se rozešli, chyběl by mi. Ale proto, že ho miluju nebo proto, že jsem si zvykla, že je vedle mě každý den? Přeci bych měla být schopná na to odpovědět. Ale já nevím.

Letos začínáme devátý rok našeho vztahu. Ale mám pocit, jako kdyby to byl dvacátý... Asi začínám být unavená z toho stereotypu. Víkendy většinou trávíme jen vedle sebe, skoro nemluvíme. Celý den běží televize a u toho koukáme do mobilů. Když já nevymyslím kam půjdeme, co budeme vařit nebo co vůbec budeme dělat, tak neděláme nic. On to nevymyslí. Když já neuklidím nebo nenakoupím, on to neudělá. Všechno musím vymyslet. Všechno zařídit. Za tu dobu co jsme spolu jsme nikdy nebyli na dovolené v zahraničí. Loni jsem se rozhodla, že prostě chci letět k moři. Navíc jsem do té doby nikdy neletěla letadlem. Bylo mu jedno kam. I do jaké země, do jakého hotelu. Tak jsem to našla, zařídila a zaplatila. Nutno podotknout, že všechno tohle zařizování hrozně nemám ráda a jsem nervózní z věcí, které jsem nikdy nedělala a z míst, kde jsem nikdy nebyla. On to ví. Jenže jemu se to prostě zařizovat nechce, tak jsem se překonala. Jinak bych nikdy nikam neletěla...

Asi už mě to nebaví. A když už spolu mluvíme, tak je v jednom kuse sarkastický. Pořád mu říkám, že mi to vadí. Že s ním chci mluvit normálně. Ať se mnou mluví normálně. Pak jsem z toho akorát naštvaná. A když vidí, že mě štve něco co dělá nebo říká, tak to dělá o to víc. A já pak křičím. To je teď nejčastější způsob komunikace. On má ze všeho srandu a já pořád křičím.

Dřív jsem byla šťastná. Teď nejsem. Ani nevím jak být šťastná. Občas udělám něco, z čeho si myslím, že budu mít radost. Ale pak ji stejně nemám. Nebaví mě práce, dostáváme nesmyslné úkoly, které nikam nevedou, ale musí se splnit. Nikdy k nim nedostaneme zpětnou vazbu. Ale pak dostaneme nové úkoly. A tak je to pořád dokola. Postupem času mi ze života vymizeli všichni přátelé a známí. Doslova nula. Dnes na mě padla taková apatie, že už dvě hodiny ležím v posteli ve tmě a v tichu. A nechce se mi nic. Vůbec nic.

Práz-dno.