Hlad po doteku 🤍

Když se na mě usmála, bylo to přesně ten druh úsměvu, který neříká „chci tě“, ale „už dlouho mě nikdo neviděl“. A já jsem v tu chvíli pochopil, že některé ženy nejsou hladové po sexu, ale po tom, aby se jich někdo dotkl tak, že to nic neznamená.

Seděla naproti mně v kuchyňce, káva v ruce, dokonale upravená, přesně ten typ ženy, u které si okolí automaticky myslí, že musí mít dokonalý život, krásný dům, skvělé dovolené, muže, který všechno zařídí, a starosti maximálně s tím, kam letos poletí v létě. A pak mi skoro mimochodem řekla: „Víš, co mi chybí? Dotek. Ne sex. Dotek.“ Neřekla to smutně, spíš unaveně, jako když člověk konečně pojmenuje něco, co v něm bylo dlouho, ale nemělo slovo.

Došlo mi, že mluví o něčem, co je mnohem hlubší než jakákoli erotika. O tom rozdílu mezi tím, když se někdo dotýká tvého těla, a když se někdo dotýká tebe.

Vyprávěla mi, že její muž se jí dotýká jen tehdy, když něco chce. Že každý dotek je vlastně předehra k něčemu dalšímu. A že ona pak nikdy neví, jestli se má uvolnit, nebo se připravit na výkon, jestli má být přítomná, nebo hezká. V té jedné větě „on se mě dotýká jen když něco chce“ bylo víc intimity než v tisíci popisech sexu, protože v ní bylo obsaženo celé to tiché ženské dilema, kdy se tělo postupně mění ve funkci, v odpověď na potřebu někoho jiného, v nástroj, který má uklidnit, uvolnit, potvrdit, že je všechno v pořádku, zatímco uvnitř se něco nenápadně vypíná.

Věda by to popsala technicky. Mluvila by o afektivním doteku, o tom, že jemné, neúčelové dotýkání snižuje stres, zvyšuje pocit bezpečí, reguluje nervový systém a posiluje vazbu mezi partnery. Ona to ale popsala mnohem přesněji, když řekla: „Kdyby si ke mně sedl na gauč a jen mi položil ruku na rameno, bez toho, aby z toho něco bylo, asi bych se rozbrečela.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle je ten skutečný dotekový hlad. Ne nedostatek sexu, ale nedostatek situací, kdy se tělo nemusí připravovat, nabízet, reagovat, ale může si prostě dovolit být. Může si dovolit cítit, že je přijímané i bez role, bez výkonu, bez cíle.

Nejhorší prý nebylo to, že jí nedával něhu. Nejhorší bylo, že si na to začala zvykat. Že se přistihla, jak automaticky uhýbá ramenem, když jde kolem ní. Jak si hlídá, aby nevysílala „příliš“. Jak se v ní zapíná tichý režim „buď příjemná, buď snadná, ať není napětí“. A pak se za to sama stydí, protože přece nemá důvod si stěžovat. Vždyť má všechno, co se dá vyjmenovat nahlas.

Jen to jediné, co se špatně popisuje, ale bez čeho tělo postupně ztrácí chuť být živé, totiž dotek, který nic nechce, ten nikde v seznamu není.

A tak jsem ji poslouchal a uvědomil si, jak zvláštní paradox to je, že můžete ležet vedle někoho roky v jedné posteli a přitom být dotekově sami. Že můžete mít sex a zároveň nemít kontakt. Že můžete být chtěná a přesto se cítit neviděná. A že možná největší erotický deficit dnešní doby není v technice, frekvenci ani odvaze, ale v tom, že jsme zapomněli na dotek jako na jazyk blízkosti, ne jako na signál k dalšímu kroku.

Kolik „všechno máme“ ještě uneseš, než si přiznáš, že ti vlastně chybí to jediné: aby se tě někdo dotkl tak, že u toho nemusíš nic dokazovat?