Gumová nula – den třetí

Čekání trvalo přesně 14 hodin a 37 minut.
Věděla jsi to, protože Ti Pán po návratu řekl číslo nahlas – pomalu, aby sis ho mohla v hlavě zopakovat jako další trest za to, že jsi přestala mantru opakovat na 4 minuty a 12 sekund. Elektro se tehdy spustilo samo – ne kruté výboje, ale nekonečná nízká vibrace, která Ti postupně rozpouštěla vůli. Když se konečně vrátil, byla jsi mokrá, roztřesená a mantra Ti vycházela z úst automaticky, jako modlitba.
Otevřel řetěz.
Přitáhl Tě za obojek – stále na čtyřech – do středu místnosti.
Světlo bylo rudé, slabé. Cítila jsi pach latexu, kovu a něčeho chemického – nový oblek.
„Dneska začneš gumový výcvik na nulu.
Žádná identita. Žádná osobnost. Jen funkce.
Budeš se učit být předmět – dokonalý, tichý, vždy připravený.“
Nejdřív Ti sundal plynovou masku – jen na chvíli.
Vzduch voněl po gumě a potu. Pak Ti nasadil novou – ještě těžší, s integrovaným roubíkem a hadicí, která se dala přepnout na externí lahvičku. Bez očnic. Bez zvuku kromě vlastního dechu zesíleného filtrem.
Pak přišel druhý oblek.
Tloušťka 3 mm černého latexu – celotělový, s vestavěnými kapsami na elektrody, s integrovanými otvory pro hadičky, s rukavicemi a ponožkami, které se zapínaly na zip s visacím zámkem.
Oblékal Tě pomalu. Každý centimetr gumy Ti připomínal, jak se ztrácíš.
Když byl oblek na sobě, přišlo druhé vrstva – vacuum bag přes celé tělo.
Ležela jsi na gumovém matraci uprostřed místnosti. Pumpa zabzučela.
Vzduch mizel. Guma se Ti vtiskla do každé křivky, do každého záhybu. Prsa, boky, stehna, zadek – vše stlačené, nehybné. Jen bradavky a klitoris vyčnívaly skrz malé otvory, obkroužené kovovými kroužky.
Anální tunel zůstal přístupný – s vestavěným dilatátorem, který se dal nafukovat.
„Teď přijde ponížení číslo jedna,“ řekl Ti hlas přes reproduktor v masce.
„Budeš sloužit jako živý nábytek.
Pět hodin. Bez pohybu. Bez zvuku. Pokud se pohneš – elektro +10 %. Pokud zakvílíš – +20 %. Pokud se počůráš znovu – zůstaneš v tom až do zítřka.“
Přisedl si na Tebe.
Ne jako na člověka. Jako na gauč.
Jeho váha Ti tlačila hrudník dolů. Dýchala jsi přes hadici – krátce, povrchně.
Pak přišlo další.
Další váha.
Někdo další? Nebo jen iluze? Nevěděla jsi. Ale cítila jsi druhý pár rukou – latexových – které Ti začaly masírovat bradavky přes kroužky. Pak je sevřely svorkami. Pak připojily dráty.
První série impulzů byla synchronizovaná s jeho pohyby.
Když se posunul, abys cítila jeho tvrdost přes latex, elektro Ti bodlo do klitorisu. Když se opřel silněji – anální dilatátor se nafoukl o další centimetr.
Opakovalo se to. Hodinu. Dvě. Tři.
Slzy Ti stékaly pod masku. Smíchal se s potem. Vsákl se do gumy.
Mantra Ti běžela v hlavě nonstop:
„Děkuji, že mě Pán ničí a přetváří. Jsem vděčná díra, která nemá právo na vlastní vůli.“
Po čtvrté hodině Ti sundal vacuum bag – ale ne oblek.
Postavil Tě na kolena.
Připoutal Ti ruce za zády k vysokému sloupku – lokty, zápěstí, ramena. Nemohla ses hnout.
Pak přinesl zrcadlo. Velké. Postavil ho před Tebe.
„Podívej se.
Tohle už nejsi ty. To je objekt. Gumová nula. Bez tváře. Bez jména. Bez práv.“
Maska Ti zakrývala celou hlavu. Jen hadice a filtr. Tělo obalené černou gumou, lesklé od potu a lubrikantu. Svorky na bradavkách. Elektrody na klitorisu a v zadku. Řetěz z obojku k podlaze.
Byla jsi socha. Ponížená socha.
„Teď druhé ponížení,“ zašeptal Ti do ucha přes reproduktor.
„Budeš prosit o použití. Nahlas. Přes roubík. Opakuj větu 50× bez chyby. Pokud se zmýlíš – reset a + jedna hodina v vacuum bagu.“
Začala jsi.
Hlas zkreslený maskou, tlumený roubíkem.
„Prosím, použijte mou díru jako odpadkový koš, pane. Jsem jen gumová nula, která slouží k vybití a ponížení.“
Opakovala jsi.
Po 23. opakování se Ti zlomil hlas.
Reset.
Elektro se spustilo na maximum na 30 sekund.
Křičela jsi dovnitř masky. Tělo se třáslo. Počůrala ses potřetí – teplé to stékalo po latexu dolů na podlahu.
Když jsi to dokončila – 50× správně – přišla odměna.
Ne orgasmus. To by bylo příliš brzy.
Odměna byla, že Ti dovolil olíznout jeho botu.
Jazykem přes roubík – nemohla jsi pořádně, ale snažila ses.
„Dobrá guma,“ řekl. „Teď třetí ponížení.“
Přinesl hadičku.
Připojil ji k masce.
„Budeš pít. Co Ti dám. Bez otázek. Bez odporu.
Dneska to bude moje moč. Zítra možná něco horšího.
Každý doušek – děkuj.“
Polykala jsi.
Slzy, pot, moč – všechno se mísilo.
Guma Ti obepínala tělo jako druhá kůže.
Byla jsi uvnitř vězení, které sis sama vybrala.
Když skončil, připoutal Tě zpátky do vacuum bagu.
Tentokrát na celou noc.
„Zítra začne trénink na skupinovou službu.
Budeš se učit sloužit více pánům. Najednou. Bez identity. Bez odpočinku.“
Pumpa zabzučela.
Tma. Tlak. Ticho.
Jen mantra v hlavě.
„Děkuji, že mě Pán ničí a přetváří…“
A ty jsi věděla – tohle je teprve den třetí.
Konec třetí části.