Zbořila se představa o lásce

“Ve vztahu má člověk CHTÍT být, ne MUSET být”, je věta, která mnou zarezonovala.

Všem vztahům, ve kterých jsem za svůj život byl, jsem se bezmezně oddal. Dokázal jsem pro protějšek udělat vše, o co si jen řekl, nebo jen naznačil. Kvůli zázemí, ve kterém jsem vyrůstal, dokážu analyzovat emoce a potřeby lidí dřív, než je stačí vyslovit. Ve vztahu jsem tak přebíral roli zachránce, namísto rovnocenného partnera.

Myslel jsem, že zde musím být pro druhého a řešit jeho problémy. Nenapadlo mě, že to nejsou mé problémy a že si je daný člověk může vyřešit sám. Často jsem tak byl v úzkostech, protože jsem třeba nemohl člověku vyhovět. Úzkosti, výčitky a následné omluvy. PŘITOM TO NEBYL MŮJ PROBLEM!

Nejhorší na tom bylo, že jsem partnerce vyčítal, že mě bere jako samozřejmost. JENŽE to já jsem ji bral jako samozřejmost. Já jsem žil v tom, že takhle už to bude napořád. Já jsem ji dal ten nástroj, aby mě takhle brala. Proč by mé dobrosrdečnosti nevyužila, když jsem se pořád nabízel?

V životě nemáme nic jistého, ani ten zítřek. Jakožto člověk, co dělá vše s jistotou, se mi zbořily představy o životě a lásce. Nastavuji si hranice, které jsem za svůj život ztratil. Dokázal jsem ztratit i sebe, proto hledám cestu i k sobě samému.

Alespoň se můžu vrátit zpátky k tomu, co mě bavilo jako dítě. Nyní ale s financemi a vědomím o možnostech.

Mou největší, zatím nezodpovězenou otázkou je - co je to láska, jak ji mám vnímat, dávat a brát? Jak mám u toho být plnohodnotným člověkem?

Chce to čas, díky za přečtení! D.