Olej!

Z ničeho nic na mě začala blikat červená kontrolka v autě. K tomu ten nepříjemný pískavý zvuk. Mám málo oleje.! Panika. Říkám si: do prčic, mám zastavit hned, nebo to ještě nějak dojedu? Benzínka je ode mě asi tři sta metrů. Tři sta metrů, který se v tý chvíli zdají nekonečný.

Nakonec to risknu a skoro na volnoběh se tam nějak doplazím. Dojedu na benzínku, zastavím, vystoupím z auta a rozhlídnu se kolem sebe. A u stojanu tam stojí opřenej kluk. Má pracovní kalhoty a bundu s reflexníma prvkama.

Jdu k němu a říkám: „Prosím vás, máte w5-40? ? Potřebuju dolít olej“

On se podívá směrem ke stojanům a říká: „Hele, tady koukám, že není, ale zkuste se podívat vevnitř.“

Tak jdu dovnitř, projdu regály a fakt – mají ji. Koupím olej, vyjdu ven a ten kluk tam pořád stojí. Tak za ním jdu znovu a říkám: „Hele, tak nakonec ten olej měli… myslíte, že byste mi ho tam mohl pomoct nalít?“ A hned dodávám, že mám bílou helenku, jedu do práce a fakt se bojím, abych se nezašpinila, protože jedu na důležitý jednání.

Chlapík bez řečí vezme olej a říká: „Jasně, žádnej problém.“

Otevře kapotu, naleje olej, zašroubuje víčko, ještě mi dvakrát zkontroluje hladinu. Všechno v klidu, pečlivě, samozřejmě. Já tam stojím a jsem prostě ráda, že to nemusím řešit sama.

Poděkuju mu, sednu do auta, lovím drobný a dávám mu dvacku. Takový to automatický poděkování za ochotu. On se na mě podívá, lehce se usměje a říká: „No, to jste moc hodná… ale já tady nepracuju.“