Squirt a běžec...

Včera takhke venčím psa. Klasika. Pes očuchává každý druhý stéblo trávy, já přemýšlím o životě, hypotéce, prostě poklidné odpoledne.

A proti mně běží sportovec. Takový ten typ - funkční prádlo, výraz odhodlaného muže, který má aplikaci na všechno včetně dýchání. Míjí mě… a najednou prudce vyndá sluchátko z ucha. Zastaví.

Podívá se na mě s vážností, jako by mi šel sdělit tajemství vesmíru.

A spustí: „Stejně jsem přesvědčenej, že ženský squirt neexistuje. To se jen chlapi nechali pochcat a udělali z toho legendu. Totální hoax.“

A než jsem stihl nahodit obočí do správné pozice, byl pryč. Zasunul sluchátko zpátky, zrychlil a zmizel za rohem. Nechal mě tam stát se psem, který mezitím objevil extrémně důležitý keřík.

Já na to stihl jen: „Hm. Zajímavá informace.“

A šel jsem dál.

Jenže víte, jak to je. Mozek si to nechá chvíli uležet. A pak začne šrotovat.

Ne že bych byl odborník, ale člověk má nějaké zkušenosti. A když párkrát v životě zažijete situaci, kdy je naprosto jasné, že tohle není „ups“, ale regulérní fyziologická událost s vlastním charakterem, tak si dovolíte mírně nesouhlasit s běžcem - teoretikem.

Od té doby mám navíc zvláštní superschopnost. Když vidím porno, dokážu celkem bezpečně odhadnout, jestli sleduju autentickou reakci, nebo prvoplánové chcaní. Ono to má jinou dynamiku, jiný projev.

Nejvíc mě na tom ale baví ten moment. Ten absolutní klid, s jakým vám cizí běžec mezi dvěma kilometry předá svou pevně zakořeněnou teorii o ženské fyziologii. Bez pozdravu, bez zdroje, bez diskuze. Dropne názor a mizí. Jako podcast bez možnosti komentářů.

Možná je to nová forma pouliční filozofie. Možná by měl běhat pomaleji a víc se ptát.

Každopádně jestli ho příště potkám, možná si taky vyndám imaginární sluchátko a řeknu: „Hm. Zajímavý názor. Ale realita je občas zajímavější , jak tvůj záznam na Stravě.“

A půjdu dál. Pes určitě mezitím najde další zásadní keř k analýze...

PS: Jestli to teď čte, tak ať se ozve :)