Ranní sny pánského přirození

V tichu se rodí první dotek a krok, jen náznak, sotva znatelný tok, jak hebký stín, co po kůži klouže, a v mysli kreslí v neklidné touze.

Je to jen šepot, neslyšný hlas, co probouzí skrytý vnitřní jas, a tělo se ladí do příjemných vln, kde každý ten vjem je tichý a pln.

Pak sílí proud, co nelze skrýt, v hlubinách začíná prudce znít, jak tep, co nese ten žár někde v sobě, a nutí jen city své dát jenom Tobě.

Napětí roste, zrychluje dech, v každém tom záchvěvu slyšet je spěch, jak vlna, co vzdouvá se více a více, a chce Tě teď hned — řve na plné plíce.

A náhle změna — toť jiný svět, co zahalí vše do teplých vět, jemnost, co hladí bez šedivých gest, a nutí tě dál někam nad obzor se vznést.

V krouživém reji jazyka opojení, okamžik trvá — a přesto už není, jak sen, co dýchá a v mysli jen pluje do míst, kde všechno se propojuje.

Už téměř na prahu, téměř tam, kde touha splývá s vlastním já sám, kde všechno směřuje k jedinému, k naplnění skrytému, tajemnému.

A pak jen prázdno — ticho a chlad, sen se rozplynul, zůstal jen stín a hlad, stojíš tu sám, bez odpovědí, a ráno ti tiše do dlaní hledí.