Noční můra z Am-street...

Kdysi jsem se budil hrůzou. Zkoušky. Přijímačky. Pohovory. Prezentace před stovkami lidí. Pak to na dlouhou dobu přestalo. Teď se ale zase budím. V hlavně mi zní „zkus mě nějak zaujmout.“

Je to prokletí mužů. Jsme víc nadržení. Je nás víc a jsme neodbytní. Filtr je potřeba. Na dvě stě vzkazů od chlapů s plnýma koulema musíte uplatnit nějaký filtr.

A tak se snažíme.

Pochválíme krásnou kundičku a prsa. Zajímáme se o pocity vyvolené divošky. Ukazuje se odvážně našim hladovým očím, tak určitě ocení zájem.

Hrajeme si na vzdělané (čti: „sice honím desetkrát denně, ale dokážu ocenit i kvalitní četbu!“).

Předstíráme, že to máme doma pěkně uspořádané (čti: „máme sex jednou měsíčně, ale jinak nám to klape!“).

A samozřejmě: nikdy, fakt nikdy neposíláme dickpicks (čti: „co byste asi tak jiného chtěly vidět než mýho pěknýho krasavce“!).

Čekáte, že to klapne.

Že se taky na něco zeptá.

Že si třeba řekne o nějakou fotku mého vypracovaného těla. … … Čekáte.

A pak nic.

Ale znáte to. Život je hořký.