Dneska je ten den....

Středa, 29. dubna: Sama na trase Ústí–Choceň

Středa. Den, kdy už tě nepálí pondělí, ale víkend je ještě daleko. Ideální čas vypadnout z rutiny. Ideální den něco podniknout.

Dneska vyrážím sama. Jen já a kolo. Trasa Ústí nad Orlicí – Choceň, podél Tiché Orlice. Ve středu odpoledne tam bývá klid. Žádné davy, jen asfalt, řeka a šumění stromů. Přesně to, co teď potřebuju.

Vyrazím kolem třetí, pojedu v klidu, bez honičky. Kilometry nejsou cíl. Cíl je vypnout hlavu a užít si to.

Někde po cestě si dám pauzu. Mám svoje místo. Malá louka kousek od stezky, schovaná za křovím a stromy. Dost stranou, aby tam byl klid. Dost blízko, aby se tam člověk nebál zastavit sám.

Souřadnice pro ty, co by náhodou jeli kolem: 49°59'48.613"N, 16°15'24.077"E
Budu tam plus mínus kolem čtvrté.

Opřu kolo o starou vrbu u řeky. Sundám helmu, protřepu dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy a nechám je volně. Dres budu mít propocený na zádech, legíny vytvarují stehna i zadek. Sednu si do trávy, vytáhnu flašku s vodou a budu koukat na proud.

A budu čekat.

Nečekám nikoho konkrétního. Nikomu jsem nepsala, nikoho nezvala. Prostě pojedu a uvidím. Středa je den možností.

Možná kolem projede někdo známý z místní cyklo party. Zpomalí, prohodíme pár slov o tom, jak to dneska frčí. Dáme společně kus do Chocně, nebo si každý pojede po svém. Uvidíme.

Možná se tam zastaví úplně cizí cyklista. Zeptá se na cestu, na kilometry, na to, kde je pitná voda. Dáme řeč, zasmějeme se a on pojede dál. Nebo nepojede.

A možná neprojede nikdo. Bude tam ticho. Jen já, kolo, řeka a vítr. A ta „odvážnější pauza“, co mám v hlavě od rána. Protože odvaha není jen skočit do neznáma s někým. Odvaha je někdy zůstat chvíli sama sebou. Sundat si dres, aby ti vítr osušil záda. Lehnout si do trávy, zavřít oči a jen tak být. Bez lidí, bez masek, bez spěchu. Jen ty a přítomný okamžik.

Nebo odvaha je sedět tam a čekat, jestli se na odbočce ozve štěrk pod cizími plášti. Jestli někdo odbočí schválně. Jestli někdo „ví“. Jestli se ta středa zapíše mezi dny, na které nezapomeneš.

Nevím, co se stane. A to je na tom nejlepší. Může to být jen obyčejná vyjížďka, po které budu mít lehké nohy a čistou hlavu. Může to být hodina v trávě, která mi dobije baterky na celý týden. Může to být setkání, co přeroste v něco víc.

Dnešek je nepopsaný list. Kolo mám nachystané, flašky plné. Vyjíždím za chvíli.

Středa, 29. dubna. Souřadnice znáš. Já tam budu.

Jestli se někdo objeví? To už nechám na osudu. A na tom, kdo dneska taky cítí, že středa je ideální den něco podniknout. 😊