Nehledal ženu, hledal fantazii

Po opravdu dlouhé době se s někým odehrávalo něco, co už jsem ani nečekala, že je možné: psala jsem si s někým zajímavým. On mě oslovil už dávno tím, že mě poznal ve fitku. Nějakou dobu jsem nereagovala až do chvíle, kdy se zase ozval a byl milý. Tak po nějakém psaní jsem se odvážila ho pustit k sobě muže trochu blíž, i když jen virtuálně, ne fyzicky, jen energeticky.

Začalo to tak vlastně nenápadně. Příjemná komunikace, inteligentní, lehce humorná. Normální věty a zájem, který nepůsobil lacině. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se možná objevil někdo, kdo umí víc než jen napsat „kolik stojíš“ nebo poslat další bezobsažnou zprávu s debilním návrhem na sex. Že bych snad po několika letech konečně potkala někoho, s kým bych chtěla jít na kafe?

A tak jsem se začala postupně a přirozeně otevírat. Sdílela jsem svůj den a on svůj, také svoje myšlenky i svoje fotky. Odkrývala jsem mu své nálady a občas jsem něco naznačila. Občas otevřela dveře k sobě trochu víc a zkoušela mu nechávat prostor, aby jako muž udělal krok. Ne tlakem, jen jemně žensky, tak jak to dělá žena, která nechce nic tlačit, jen chce vidět, jestli proti ní stojí někdo, kdo umí situaci uchopit. Zpočátku to opravdu vypadalo nadějně a já se těšila na jeho zprávy. Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem začala cítit něco, co znám až příliš dobře...

Komunikace tak běžela dál, každý den. Ráno, přes den a večer. Dostávala jsem komplimenty, náznaky a jeho fantazie. Pak už i erotické narážky a představy. Další zprávy, další pozornost...jenže nikam se to nevyvíjelo. Žádný jasný krok, žádná konkrétnost. Žádné převzetí iniciativy, žádný moment, kdy bych cítila mužskou energii, která řekne: „Dobře, dost psaní, pojďme do reality.“ Místo toho jen další fantazírování a já si najednou uvědomila něco nepříjemného: zatímco on si z té komunikace bere vzrušení, dopamin, představy a příjemný útěk od reality, já do toho dávám čas, pozornost, energii a kus sebe. V ten moment mi došlo, že už zase nekomunikuju s mužem, který něco buduje. Komunikuju s mužem, který si mě pustil do své fantazie, ale sám do reality nevystoupil ani o krok. Tohle je přesně moment, kdy cítím, že mi to jen bere energii a tím to pro mě skončilo. Ne kvůli uraženému egu, kvůli dramatu nebo kvůli jedné větě, skončilo to pro mě protože odmítám krmit vzorce, které mě vysávají...

...a tak jsem ho po několika týdnech beze slova zablokovala. Právě v momentě, kdy jsem mu napsala obyčejné „Dobré ráno.“ a místo muže, který by mě chtěl opravdu poznat, mi přišlo: „Výborné, vzbudil jsem se šíleně nadržený.“ Věta, která může být krásná ve chvíli, kdy mezi dvěma lidmi už existuje nějaký skutečný rámec, blízkost a realita. Ne ve chvíli, kdy jeden z nich už dlouho čeká, jestli ten druhý konečně udělá skutečný krok. V tu chvíli mi došlo úplně všechno.