Hlučnej tichej pár

V posledních letech zažívám takovou pro mě zvláštní věc. Takový možná trochu vybočení ze zažitýho.

Vyrostla jsem v hluku. V našem domě bydlelo několik generací a bylo tam furt živo. Hodně se křičelo, nadávalo a smálo na celý kolo. Od ,,do prdele!!!!" při zakopnutí až po odpověď na informaci, že vařeno už máme ,,tak si nafoukejte do prdele!!!!".

Dokud nás byl plnej počet, bylo to soužití takový vášnivý. Měla jsem za to, že takoví prostě jsme, že taková prostě jsem. Byla jsem furt vzteklá, startovala na první náznak našlápnutí a fakt jsem žila v přesvědčení, že ta vznětlivost je můj povahovej rys. Co si člověk neurve nebo nevydupe, to nemá. Protože když když není dost hlučnej a otravnej, jeho potřeby prostě zapadnou.

Začátek mýho milostnýho života a výběr partnerů byl bolavej. Když to bolelo, tak jsem to cejtila. Když mě to dost pohltilo, potkávala jsem samu sebe. A vůbec, co bych dělala s hodným klukem. Neznala a neuměla jsem úctu a respekt a dostávalo se mi toho velice postupně... jak postupně jsem se to učila dávat a přijímat. Fyzická bolest byla pouze součástí sexuálních aktivit, to byl jasnej mantinel, kterej jsme si slovně nikdy nemuseli tyčit, prostě jsme to tak měli a oba jsme to tak chápali. Každopádně ani to už bych dneska nechtěla. Dneska už jsem taková hodně soft. Když mučení, tak něčím příjemným. Aspoň pro mě. (Ale netvrdím, že já občas nemučím něčím nepříjemným. Když je potřeba, tak to není něco za odměnu.)

Dneska je to všechno úplně jinak. Prošla jsem několika vztahama a zjistila, že tohle není jedinej způsob, jak se propojit sama se sebou. Dneska už vím, že sex ani bolest k tomu nepotřebuju. Dneska už nepotřebuju křičet. Stačí to říct v klidu, klidně potichu. Nebo jen naznačit. A můj muž se postará jak jen to jde. A já o něj. Můžeme mlčet, můžeme začínat věty a nemusíme je dokončovat. Stejně oba víme, co ten druhej chce sdělit. Na jednu stranu jsme takovej tichej pár.

Tichej pár jsme do tý doby, dokud se nepropojíme. No, myslím, že už na to ucho, který mi dává k puse, když křičím blahem, je trochu nahluchlej.

Tenhle typ křiku mi dělá tak dobře. Cejtim, jak se mi nahoře i dole něco uvolní a energie může proudit. Z tohohle nemívám chrapot. Mívám někdy hlubší hlas. Hlubší a příjemnější.

Mýho muže na tom baví, jak na mě může hrát a každej pohyb trochu jiným směrem nebo s trochu jinou dynamikou, vytváří jinej zvuk. Někdy mi přijde, že úplně nejradši má asi ty nejhlubší, spíš zvířecí zvuky. Mručení, vrčení, hluboký vzdechy. Myslím si to na základě toho, že pokud najde místo, který "takhle zní", věnuje se tomu směru víc a víc... Rovnováha dynamiky mění těžiště. Z buď mojí aktivity a jeho pasivity a/nebo "jdeme si naproti a vycházíme si vstříc" je víc mojí pasivity a víc jeho aktivity. Je fajn se mít do čeho uvolnit, moct se odevzdat. Poslouchám, jak se mění jeho hlas a hlasovej projev. Jak s narůstající důvěrou jde jeho hlas do hloubky. Někdy možná uděláme krok zpátky, pak ale jdeme zase vpřed a je to příjemný.

A pak... Pak je to takový roztomilý. Kdyby mi před pár lety někdo řek, že budu zažívat něco roztomilýho a že toho budu důležitou součástí (polovinou), buď bych na něj koukala se zdviženým obočím nebo bych se mu vysmála. Ale ne. Je to i pro mě.

A když je to pro mě, je to i pro vás, pokud o to máte zájem. Stačí se tomu jen otevřít a pozvat si lásku do života. Když se otevírá zmrzlý srdce, nejdřív je to hrozně nepříjemný a bolí to. Postupně ale to nepříjemný ubejvá a převažuje to příjemný. To hřejivý, měkký a ňuňavý. Mění to úplně všechno. Člověk je mnohem víc naživu, mnohem míň cynickej, víc vnímavej a přitahuje víc podobně laděnejch lidí.

Přeju nám všem Slunce v duši 🌞