Chlípnost až za hrob ⚰️

Víte, co je fascinující na chlapech? Ta jejich neuvěřitelná, skoro až nadpřirozená schopnost zachovat si vnitřního chlípného kluka i ve chvíli, kdy už jim jednou nohou zvoní hrana. Chlap sotva sleze hrobníkovi z lopaty a někdy na té lopatě ještě regulérně sedí, napůl pod vlivem morfia a s hadičkou v nose, ale jakmile kolem projde mladá sestřička nebo usměvavá žákyňka ze zdravky, v očích se mu rozsvítí ten známý, uličnický plamínek.

Zatímco já bych v jejich situaci byla ráda, že vůbec udržím moč a dokážu se vyškrábat na nohy bez omdlení, průměrný chlap na kapačkách už řeší, jestli ta prsatá blondýnka z ranní směny náhodou nemá službu i zítra a jestli ty bílé sesterské šaty náhodou neprosvítají. A to prosím i v momentě, kdy mají po mrtvici půlku mozku v hajzlu, nedokážou si bez asistence utřít vlastní prdel a jejich životní funkce visí na displeji přístroje, co pípá v rytmu jejich skomírajícího srdce.

Bůh nebo evoluce je v tomhle obdařili něčím naprosto neuvěřitelným. Ta chlapská hravost a chlípnost je prostě nesmrtelná. Je to jako vnitřní generátor, který se odmítá vypnout. Mám pocit, že je to vlastně drží naživu. Že ten pohled na pěknej zadek v bílých erárních kalhotách funguje líp než defibrilátor.

Já byla šťastná pokaždé, když jsem se bez motání hlavy doplazila na záchod. Když jsem zvládla sprchu bez pocitu, že sebou každou chvíli šlehnu o dlaždičky. Když jsem do sebe dostala půlku rohlíku a nemusela ho o pět minut později zase pozdravit. Celý můj svět se smrskl na to, aby moje tělo zase začalo fungovat. Jenže když jsem pak s přibývajícími dny na chodbách a u jídla poslouchala rozhovory chlapů, byly to nehorázné perly.

Vidíte borce, co sotva vylezli z JIPky. Rozpíchaní jako jehelníček, na sobě mají toho erárního andělíčka, ze kterého jim zezadu větrá holá řiť, a když se jdou poprvé projít po chodbě, připomínají nemotorná mláďata slonů. Člověk by je nejradši podepřel, aby se nerozsypali. Jenže tihle polomrtví pacienti mají úplně jiné starosti. Leckdo by čekal existenciální debatu o smyslu života. Oni jedou klasickou chlapskou poradu.

Sotva za rohem zmizí vizita, už se tyhle trosky začnou polohlasem trumfovat:
„Ty jo, viděls tu kudrnatou doktorku? Ta má tak super zadek, že kdyby mi dávala masáž srdce, vstanu z mrtvých i bez kardiostimulátoru.“
A hned nato se ten hrdina, co přežil mozkovou příhodu, otočí na ošetřující personál s naprosto klíčovým dotazem:
„Sestřičko, a kdybych si dal jedno vychlazené pivo, myslíte, že by mě to zabilo? Jakože úplně, nebo by se to v těch kapačkách nějak vstřebalo?“

Na chlapech mě totiž fascinuje jedna věc. Oni jsou schopní být jednou nohou v hrobě a druhou se pořád snaží udělat dojem na ženskou. Můžou mít hadičky úplně všude, v těle koktejl léků, že by po nich svítili ve tmě, a vlastní zadek si ani sami neutřou. Ale ten vnitřní kluk se mezitím v té jejich nadržené části mozku nenápadně rozhlíží, jestli kolem nejde nějaká hezká holka.

Protože ten malej kluk v chlapské hlavě je sice občas neskutečnej idiot, ale zároveň je to neuvěřitelnej nezmar. A dokud tam uvnitř pořád pobíhá, směje se blbostem, otáčí se za ženskejma a vymýšlí, kde splašit chlast, prostě není konec.

Čím jsem starší, tím míň si myslím, že je to jen chlípnost. Možná je to jejich způsob, jak dát životu prostředníček. Dokud řeší ženský, pivo a blbý fóry, ještě se nevzdali. My ženský máme tendenci nemoc analyzovat. Oni ji přežívají tím, že pořád řeší úplné kraviny a zachovávají si klučičí hravost. Jako by tím vlastnímu mozku nedovolili připustit, jak blbě na tom vlastně jsou.

A víte co? Tohle vám chlapům strašně závidím. Tu geniální schopnost neposrat se a myslet na naprosté chujoviny i v těch nejtěžších chvílích. My ženský bysme si z toho možná měly vzít poučení. Místo hrocení katastrofických scénářů a hroucení se prostě občas hodit mozek do úsporného režimu „kozy a pivo“ a hned by se z té hrobníkovy lopaty slézalo o dost snáz. 😁