Měla zůstat cizí .. (?)

Dlouho jsem si myslel, že největším nebezpečím podobných serverů jsou fotografie. Že právě ony dokážou člověku zamotat hlavu, probudit fantazii a přimět ho dělat hlouposti, kterým se druhý den sám směje. Jenže čím déle tady jsem, tím víc si uvědomuji, jak moc jsem se mýlil.

Fotografie člověka zaujme na pár vteřin. Slova se dokážou usadit v hlavě na několik dní. Někdy i na týdny. A někdy udělají něco mnohem horšího. Začnou vám chybět.

Přesně tak to celé začalo.

Napsala mi pod jeden z mých blogů. Žádné srdíčko. Žádná laciná lichotka. Jen obyčejná reakce, ze které bylo poznat, že článek nejen přečetla, ale také pochopila. Odpověděl jsem. Pak zase ona. A najednou jsme si psali každý den, aniž bychom si někdy řekli, že bychom měli. Prostě to přišlo samo.

Zvláštní je, jak nenápadně podobné věci vznikají. Nikdy nepřijde okamžik, kdy by se rozezněla siréna a rozsvítil nápis: „Pozor, právě se děje něco, co ti může změnit hlavu.“ Jen se jednoho dne přistihnete, že při zazvonění telefonu tajně doufáte, že je to právě ten jeden člověk. A v tu chvíli je vlastně úplně jedno, jak vypadá. Zajímají vás jeho myšlenky. Humor. Způsob, jakým přemýšlí. To, že některé věci nemusíte vysvětlovat, protože je pochopí dřív, než je dopíšete.

Pak přišla otázka, která všechno změnila.

„Potkáme se?“

Do té chvíle bylo všechno bezpečné. Existoval jen svět zpráv, ve kterém se člověk může schovat za displej telefonu, promyslet každou větu a kdykoliv odejít. Jenže skutečné setkání už je něco úplně jiného. Tam žádná klávesa Backspace neexistuje.

Domluvili jsme se na Praze.

Ani u mě, ani u ní. Taková neutrální půda. Já jsem stejně služebně jezdil do Čech, ona to měla do Prahy přibližně hodinu. Najednou to celé přestalo být jen hezkou internetovou konverzací. Začalo to mít datum. Čas. Místo.

A těšení.

Přiznávám se, že jsem se těšil víc, než bylo rozumné.

Přemýšlel jsem nad úplnými hloupostmi. Jestli ji poznám dřív já, nebo ona mě. Jestli si podáme ruku. Jestli se obejmeme. Jestli první věta bude stejně přirozená jako všechny ty předchozí, nebo budeme oba několik minut připomínat dva puberťáky, kteří zapomněli mluvit.

Měl jsem sbaleno.

Vyrazil jsem.

A pak zazvonil telefon.

Právník.

Jeden problém.

Druhý problém.

A nakonec jediná věta.

„Zítra musíš být na Slovensku.“

Člověk si v takových chvílích uvědomí zvláštní věc. Jak neuvěřitelně rychle umí život přepsat scénář, který už měl dávno rozepsaný.

Napsal jsem jí, že nepřijedu.

Odjel jsem na Slovensko.

Udělal jsem přesně to, co dělají dospělí lidé. Dal jsem přednost povinnostem před vlastním přáním.

Rozumné rozhodnutí.

Správné rozhodnutí.

Jenže některá správná rozhodnutí mají jednu nepříjemnou vlastnost.

Člověk jich později lituje.

Od té doby se snažíme najít jiný termín.

Jenže přišly prázdniny. Děti. Práce. Povinnosti. Kalendáře dvou dospělých lidí začaly připomínat sudoku, ve kterém chybí správné číslo.

A právě tehdy jsem si uvědomil něco, co mě do té doby nikdy nenapadlo.

Nejtěžší není ujet čtyři sta kilometrů.

Nejtěžší je najít jeden jediný den, kdy mají dva lidé čas.

Čtyři sta kilometrů překonáte za několik hodin.

Ale dvě hodiny volného času? Ty bývají někdy vzácnější.

A čím déle čekáme, tím častěji přemýšlím nad tím, co se to vlastně děje.

Co je člověk ochoten udělat kvůli někomu, koho nikdy nedržel za ruku? Kvůli někomu, koho nikdy neobejmul? Kvůli člověku, kterého vlastně zná jen prostřednictvím slov?

Je zvláštní, jak snadno bych kvůli pracovní schůzce sedl do auta a ujel čtyři sta kilometrů, aniž bych nad tím přemýšlel. Když jde ale o člověka, začne se najednou všechno komplikovat. Ne kvůli benzínu. Ne kvůli vzdálenosti.

Kvůli tomu, že taková cesta už něco znamená.

Není to jen přesun z bodu A do bodu B.

Je to přiznání.

Že vám na tom druhém člověku záleží víc, než jste si ještě před pár týdny byli ochotni připustit.

A možná právě to mě na celé situaci fascinuje nejvíc.

Ne že jsme se ještě nepotkali.

Ale že se na to setkání pořád těším.

A čím déle ho odkládáme, tím víc si uvědomuji jednu nepříjemnou pravdu.

Možná největším nebezpečím internetu nikdy nebyly fotografie.

Možná to byly vždycky dobře napsané věty.

Protože fotografie vás mohou zaujmout.

Ale jen slova vás dokážou přimět, abyste kvůli jednomu člověku začali hledat jediný volný den v kalendáři dvou úplně cizích životů.