Lichotky a sebevědomí

Obecně panuje takový ten narativ o tom, že tím, jak jsou ženy přechvalované a zasypané lichotkami o kráse, superlativy jako bohyně apod. že to vystřeluje sebevědomí do nebes. Jak ženy pak mají nos nahoře a cítí se jako královny. Tak já bych si tedy dovolila sdílet své pocity v této věci.

Virtuální lichotky na mě mají opačný efekt. Tedy většina z nich. Vyvolávají ve mně spíš smutek a melancholii. Vidím v tom odmítnutí toho hlavního, toho kým jsem. Když jsem "tak dokonalá", proč mě nepoznáváš do hloubky? Nebo asi nejsem dost? Všechna ta slovíčka, která mají obměkčit...nebo co vlastně mají se mnou udělat? Asi nejsem tak krásná, že ti nestojím za víc než napsat slovo online. Asi nejsem tak úžasná, když se příště už neozveš. Asi nejsem taková bohyně, když mě nechceš ve svém reálném životě.

Za každou takovou lichotkou vidím zároveň odmítnutí. Za každou rádoby chválou vzhledu vidím slepotu vuči svému nitru a když se to jen hromadí a načítá, připadám si tak osaměle. Jakoby nikdy nezáleželo na ničem jiném než povrchu, jak vypadá esteticky a jak se dá použít k uspokojení. Spousta mužů si myslí, jak je pro ženu úžasné být na piedestalu takového povrchního zájmu, ale realita je přesně opačná. Je to hluboce frustrující.

Netoužím po lichotkách. Ani kdyby jich bylo milion denně, ani kdyby bylo všude kolem mě nasypáno nekonečně vzkazů o tom jaká jsem "bohyně". Ne nejsem. Cítím se jen jako objekt, jako výkonnová jednotka, která má jen plnit co musí, aby přežila, aby splnila co se od ní čeká a pak skončila zase sama, s plným vzkazníkem o tom, jak je "nádherná, krásná, úžasná, dokonalá...".