Máme ještě trochu lidskosti?👻

Máme v sobě ještě obyčejnou lidskost? 

Dnes se mi stala úplná maličkost. Šla jsem s plnou náručí věcí z Lidlu. V jedné ruce velkou tašku, v druhé kytku, peněženku, klíče od práce, telefon...

Přecházela jsem chodáník a přede mnou stála paní u parkovacího automatu. Je tady fakt na prdlavku udělaný vjezd z hlavní silnice do zatáčky a kdo si najede špatně, tak ani dlouhá ruka nepomůže na vyzvednutí parkovacího lístku. Zajela si blbě. Nemohla otevřít dveře a dosáhnout na lístek. Samozřejmě za ní už stála fronta aut a začínalo se ozývat první troubení.

Dřív bych jí automaticky pomohla, teď jsem se ale naučila jednu věc. Nejdřív se zeptám: "Přejete si pomoct?"

Bylo mi totiž řečeno, že pomáhám všem a někdo tu pomoc vlastně nechce. Cože? JO - čtete dobře: "NE každý o pomoc stojí."

Usmála se na paní, která nevěděla, jak z té šlamastiky vybruslit. Došla jsem k ní a zeptala se: "Mohu Vám pomoci?" 

Přikývla, tak jsem položila tašku s nákupem a podala jí lístek. Ona mi několikrát s vděčným úsměvem poděkovala a pak mezi smíchem utrousila: "Tohle musel vymyslet nějakej debil." 😂 Přitakala jsem a odhalila zoubky ve velkém úsměvu. Popřála jsem ji hezký den a poradila ji, ať vyjíždí druhou stranou, protože tam je automat rovně na vyjíždění. Poděkovala, mávla a já šla zpět do práce.

Cestou mi došlo, jak málo někdy stačí. Třicet vteřin... jedno podání ruky, ... jedna otázka.

Ne proto, že za to něco čekám.

Ne proto, že chci pochvalu.

Ale proto, že příště možná budu stát na jejím místě já.

Pomůžete cizímu člověku jen tak?

Když někomu praskne taška s jablky, pomůžete je posbírat?

Když někdo píchne gumu, zastavíte? ... jejda tuhle historku bych vám mohla také vyprávět, když mi přestalo jet z ničeho nic rok staré - nové auto a já jela s lamím pyskem zaražený v legínách z posilovny, zpocená a samo bez spodního prádla, jedu domů a tak nemá cenu se už do něčeho zbrojit,ne?... když přijel s odtahovkou chlápek, se kterým jsem dřív vyšukávala a byly to akce 3 hodinové, žádné rychlé mrdání, ale plnění přání jeden druhému se vším všudy. 

No, bylo to vtipné. Nejdříve jsem s ním nechtěla nastoupit ani do odtahovky. Omluvil se, protože se zachoval jako egoistický zmrd, pardon. Také to občas umím říct na plnou hubu. Po letech z toho bylo dobré kafe na benzině a mnoho vtipných vzpomínek na naše dostaveníčka a jako pořád tam ta brutální chuť a chemie byla. Jenže oba dva jsme byli v manželství. Takže pusa pac a páááá. 

Když vidíte člověka, který si s něčím neví rady, nabídnete pomoc? Nebo si řeknete: "To není moje starost."

Protože mám někdy pocit, že jsme tak zaneprázdnění svými životy, až zapomínáme na OBYČEJNOU LIDSKOST.

A přitom právě ty nejmenší skutky bývají někdy ty největší.

Pomáháte jen tak... nebo už se dnes každý stará jen sám o sebe?

Nedávno mi jeden týpek z Am napsal, ahoj,,.... blablabla, nejraději bych tě tedy oslovil třeba v krámu, když by ti spadl rohlík a to bych nebyla já, kdy jsem mu napsala odpověď, že by určitě po mně chtěl ten rohlík narvat do prdele, když je z AM... 

Tak hezké outerý ... blíží se nám středa. Hurá!!!. Těšíte na na středeční povídku uklízečky Kim Red ... 

Jistě znáte to heslo: Středa je ho tam třeba, ale já to dělám nejraději ve čtvrtek, ve středu to dělá každej blbec. Zdar!!!