Kolik pohledů?... 👀

Aneb voči pičo 🤣

Tak co, pánové... kolik pohledů ještě potřebujete?

Včera jsem byla na koncertě a víte, co bylo zajímavější než samotná kapela?

Jeden kameraman.

Za celé tři hodiny jsme se na sebe podívali snad dvacetkrát. První pohled proběhl hned, co jsme přišly s kámoškou s hubkou od ucha k uchu, protože týpek před námi zakopl, ale vybral to. Samozřejmě že jsem to musela okomentovat a on se smál svému neštěstí s námi.

Pak přišel další úsměv s kameramanem, další pohled, opět úsměv a pořád dokola.

Nebyl to tak moc můj typ, ale byl hezkej, zajímavej, měl takovou tu živost a zároveň ukotvení. Chlap, ze kterého šla pohoda a přesně takoví chlapi mě baví. Žádný frajírek. Žádné ego velikosti paneláku, prostě normální usměvavý chlap. Několikrát si stoupl i před nás a mě fascinovala jeho lýtka. Hodně mužů má vymakanou postavu nebo nejsou to ouplní pupkáči, ale ta lýtka jako kdyby jim nepatřila. A on je tedy měl krásné na omakání. Ufff. Úplně mě z něj polilo na chviličku horko při představě, že bych si je mohla pohladit a jet rukou výš přes kolena do nohavic kraťasů, až na tu jeho znatelnou bouli... No, vlastně měl krásně souměrné tělo a jeho vzhled dotvářely velmi dobře udržované vousy, delší bradka, sice šmrnclé zrzem, ale o to více možná vypadal zajímavěji. Jeho oči byly však čokoládové, ne pomněnkově modré.

V půlce koncertu přešly na druhou stranu, bylo tam lépe vidět, i tak si mě znovu našel. Několikrát jsme stáli pár metrů od sebe, dokonce jsem schválně poodešla od kamarádky. Říkám si: "No tak pojď. Teď jsem tady sama. Lepší chvíli už mít nebudeš."

A víte, co udělal? Oslovil dvě holky stojící vedle mě.

Nejvíc mě pobavilo, že se ptal jich, jak se jim líbí kapela...a přitom očima stejně hledal mě.

No tak chlape...

Proč?

To se dneska opravdu tak bojíte?

Fakt vám několik společných pohledů a úsměv nestačí jako pozvánka?

Nebo už máte v hlavě automaticky: "Ne, ta mě určitě pošle do háje."

Já si totiž myslím úplný opak, když se žena několikrát podívá, usměje se na vás a ten pohled vám vrátí... není to náhodou její způsob, jak říct: "Tak pojď... zkus to."

Nemusíte přijít s balicí hláškou z devadesátek.

Úplně stačí obyčejný... "Ahoj. Je tu vedle vás volno? nebo Líbí se Ti ta kapela? "

Hotovo. Buď si popovídáte nebo uslyšíte: "Ne, děkuju."

Co vás zastaví? Strach, že žena řekne ne? Že vás pošle někam? Že budete za trapáka?

A co? To se jako zboří svět?

Mně přijde, že dnešní chlapi mají mnohem větší strach z odmítnutí než ženy.

Přitom sebevědomý chlap přece není ten, kterému každá řekne ano.

Sebevědomý chlap je ten, který unese i obyčejné ne, usměje se a jde dál. Jste lovci - no, možná někteří před vymřením...

Protože já kolem sebe pořád slyším, že dnešní chlapi mají pocit, že ženy už oslovení berou jako obtěžování.

Já si to nemyslím.

Samozřejmě... když někdo leze ženské do osobního prostoru nebo je protivný, je to něco úplně jiného, ale když se na sebe několikrát podíváte, usmějete se na sebe a je tam taková ta tichá jiskra...

Není to vlastně taková malá pozvánka?

A ještě jedna věc...

Začínám mít pocit, že kolem nás chodí čím dál víc šedivých nádob bez života.

Hlava dole. Pohled sklopený na boty. Mobil v ruce. Kyselý ksicht, ... jako by byl úsměv zakázanej.

Přitom v posilovně se zdravíme skoro všichni. Se slovem "ahoj" - člověk si hned připadá více, že se známe. Opětovat úsměv nebo říct obdivné "Wau, to vše uzvedneš? Jsi borec." V obchodě řekneme prodavačce: Dobrý den." Tak proč neumíme říct obyčejný "Ahoj" člověku, který je nám sympatický?

Pánové, kdy jste naposledy oslovili ženu jen proto, že se na vás několikrát usmála?

Ženy, kolikrát už jste si doma řekly: "Sakra... proč za mnou nepřišel?"

Jsem zvědavá, protože já mám pocit, že včera mezi mnou a jedním kameramanem proběhl celý rozhovor, jen ani jeden z nás neotevřel pusu. 😉

Řekli byste "Ahoj"... nebo byste se jen usmáli a pak si doma říkali: Sakra... měl jsem za ní jít.