Lásku celé planetě...👅

Já vás mám rád... i když mě začínáte srát!“ Lalalala🤣❤️
Nevím, jestli za to může Dema, neděle nebo fakt, že už druhou hodinu trsám po baráku v sexy pyžámku.

Jo. Je jedna odpoledne. Hudba hraje na plný pecky. Vařím oběd, cestou zapnu pračku, otevřu myčku, napíšu blog, odepíšu na zprávu, vytřu kus podlahy, pak si uvědomím, že jsem vlastně šla jen pro cibuli a dát vařit vajíčka na vánoční salát.

Jo, čtete dobře. Mám chuť ke krkovičce na salát z pečených brambor a mrkve, i když ho dělám jako druhý salát na vánoční stůl. Nedávno tímto nejapným vtipem mi připomněl kolega, že vánoční svátky se blíží. Asi mi to chtěl vrátit za návrh, kam vyrazit s dětmi v Krumlově... řekla jsem mu, ať je vezme na betlém, že tam nebude teď tak velká fronta.

A jo... u toho si tady vrtím prdelkou, protože proč ne? Život je moc krátký na to, aby člověk pořád jen řešil sračky.

Právě to mě dneska napadlo.

Co kdybychom to na chvíli otočili? Těch blogů o tom, kdo koho nasral, podvedl, zklamal nebo pomluvil, je tady snad víc než fotek těpérek.

A mě už to vlastně nebaví, dnes NE.

Ne proto, že bych žila v pohádce, ale proto, že si nechci dobrovolně krmit hlavu lidmi, kteří si libují v nasranosti, věčným stěžování a hledání problémů úplně ve všem.

Já chci pohodovej život. Chci se smát. Chci říkat děkuju, prosím i promiň.

Chci obejmout lidi, které mám ráda, pochválit někoho jen proto, že mu to sluší, poslat zprávu, která někomu zlepší den.

A jo... když jsou dva dospělí lidi, co se milují, tak ať klidně šukají jako králíci. 🤣❤️

Protože pozitivní energie je taky nakažlivá, úsměv je nakažlivý. smích je nakažlivý a tak přesně i hniloba a negativita...
A víte co?

Já si myslím, že i dobrá nálada se dá šířit úplně stejně rychle jako ta blbá.

Tak pojďme udělat malý experiment. Dneska mi pod tenhle blog nepište, kdo vás sere.

Napište mi, prosím, jednu jedinou věc, která vám dnes udělala radost.

Že vám někdo podržel dveře. Že jste si dali výbornou kávu. Že se na vás někdo usmál.

Že vám dítě řeklo „mám tě rád“. Že jste si pustili hudbu a trsali jako o život po kuchyni stejně jako já, protože přesně takové maličkosti dělají ten náš život živým.

Já si ten úsměv prostě vytvořím, i kdybych měla tančit sama u plotny s vařečkou v ruce.

Jako kdyby mi zeshora posílali znamení. Najednou mi začne hrát píseň ADHD. "Řekli mi, že mám ADHD, že prej jsem divokej a nevychovanej, ADHD..." Já to tak nazývám už hodně dlouho. Za dvě hodiny jsem schopná udělat tříchodové menu s vlhkou tečkou na závěr ke kávičce, poskládat prádlo, uklidit, napsat blog, odepsat na zprávy a zavolat tomu, komu chci, do toho si trsat v sexy košilce, až mi kozenky skáčou sem a tam a prdelka s boky se rozvlní do tance. Až úplně zapomenu, že jsem šla pro cibuli a skončím s vysavčem v ruce. Někdy se vrátím do kuchyně a přemýšlím, proč vlastně držím v ruce utěrku, když jsem šla převléct postele. 🤣

Moje ADHD si dneska zase jede svoje.

Ale víte co? Já se u toho směju.

A pak se pustí další písnička a já začnu znovu trsat. Prdelka doleva, prdelka doprava, vařečka místo mikrofonu a já si říkám... no a co.... aspoň je doma veselo. 🤣 Miluju rock, ale dokážu trsat i na dechovku.

Je mi vlastně úplně skvěle. Jo... jsem tu sama a stejně si umím udělat tak krásnej den, že mi ho spousta lidí může závidět. Jako třeba za chvilku soused u sekání trávy. Já si totiž i ty domácí práce umím užít a sekačka je pro mě taneční partner a tráva taneční parket jako kuchyně. Minule se tlemil, že tohle fakt nezná obdoby.

Štěstí přece nezačíná až ve chvíli, kdy vedle vás někdo stojí, ale začíná ve chvíli, kdy se umíte zasmát sami se sebou.

A jasně...

Úplně vidím toho mého budoucího chlapa, když přijde domů, opře se o kuchyňskou linku, chvíli na mě kouká, jak si tady vrtím zadkem v sexy košilce a rozdrbanými vlasy, zpívám úplně falešně, vařím oběd, uklízím a já vůbec netuším, že mě pozoruje.

A on si promne vlasy a řekne: „Ty vole... koho jsem si to přivedl domů? Ty jsi éro.“

Já se na něj otočím, zamávám na něj vařečkou a povídám: „Jen se směj, frajere... a dávej si pozor. Ještě budeš rád, že jsem si vybrala zrovna tebe. A když budeš moc chytrej... můžeš klidně dostat přes kolínka. Dávej si na mě bacha, abys neklečel na hrášku...“ 🤣

A oba se začneme chechtat jak blázni.

Tohle je přesně ten život, který chci.

Ne dokonale uklizená kuchyň, ne naleštěný Instagram, ale barák plný smíchu. Hudby. Tance. Blbejch hlášek. Objetí. Pohody a spontánnosti. Lidí, kteří se nebojí být sami sebou.

Tak co kdybychom dneska udělali malou vzpouru?

Aspoň na jeden den.

Neřešili, kdo nás sere, ale napsali jednu jedinou věc, která nám dneska udělala radost.

Mám pocit, že svět nepotřebuje dalšího člověka, který bude hledat, co je špatně...

Potřebuje lidi, kteří umí rozzářit místnost už jen tím, že do ní přijdou. A to já fakt dokážu, když jsem na své vlně, lidé umírají smíchy...

A přesně takovej svět si kolem sebe chci vytvořit.

Umíte se zastavit uprostřed obyčejné neděle, obejmout člověka, kterého miluješ, zasmát se jak dva blázni a říct si... "Ty jo... stejně je ten život vlastně boží."

Takže teď nařizuju!!!

A jo... fakt nařizuju. 🤣

Až tenhle blog dočtete, běžte si pustit Zlatíčka od Dema a klidně i ADHD.

Na plný pecky!

Je mi úplně jedno, jestli jste doma sami, s partnerem, s dětma nebo se psem.

Trsejte a zpívejte...

Tak šup!

Hudbu na plný pecky!

Prdelky rozvlnit!

Úsměv od ucha k uchu!

Dneska je přísně zakázané remcat.
Dneska se prostě žije! JEDEM!!!❤️🤣🎶💃