První a nekonečná láska

Sedím na židli tesně vedle její lenošky a stále nemohu věřit, že to není sen. Pozvala mě k nim do bytu, že určitě musím přijít, Eman je na reportáži v zahraničí... Proboha Eva! Nejsem žádný zajíc aby mě iniciativa ženy vyvedla z míry, lecjaké úlety mám za sebou, ale k Evě stále vzhlížím bezmála jako k světici. Od samého začátku, po celých těch dvacet let naší tolikrát přerušované ale stále živoucí lásky. I když oba máme své rodiny náš vztah je nadále tak neposkvrněný jako když nám bylo osmnáct. A teď najednou tohle... pozvání do bytu! Zdráhal jsem se když mě volala, skutečně jsem nechtěl zažít právě s ní nějaké chvilkové dobrodružství. Překvapilo mě, že na tom tak trvala. Je, či byla jiná než jsem si ji vybásnil? Je skutečně tak nymfomanická, jak jsem ji párkrát už v mládí podezíral? Nebo jsem já takový trouba, který o ženách nic nevěděl a přes dlouhé manželství a početné odskoky dosud pranic neví?

Teď sedíme vedle sebe a oba překonáváme rozpaky. Netroufám se optat proč si vzala právě Emana když jsme se vrátili ze studia v zahraničí, každý z jiného kouta světa. Z počátku jsme si psali, ale pak se to halt vyvinulo jinak. Nebyl jsem lepší, oženil jsem se ještě za studia. Přesto jsme se neodcizili. Čas od času jsme se setkávali, v naprosté mravopočestnosti ale stále se stejnou láskou. Jen jednou jsme se krátce líbali v autě před jejich domem, rychle se vzpamatovala a bez rozloučení odběhla.

Vzpomínáme na naše začátky, na první polibek (jak dlouho to trvalo než jsem se odhodlal!), na její návštěvy u mně v koleji (předchozím náběhům na její defloraci s mým selháním se raději vyhýbáme), připomenu jí že přišla když jsme se poprvé rozešli s tím, že je asi těhotná (a já pitomec jí dal honorář co jsem dostal za knížku aby si nechala pomoct), abych se konečně optal jestli skutečně byla. Ne, nebyla, odpoví skoupě aby se nemusela přiznat, že mě tím vlastně chtěla přimět abych se k ní vrátil. Teprve teď, po dvaceti letech se stydím. Hledám východisko z té pro mně trapné situace když říkám, že jsem byl strašný primitiv. Ve všem, říkám. Jako když mě bere pod ochranu dodává „však já taky". Dívám se ji do očí, přemáhá mě pocit něhy, když se tak napolo ptám: „že jsem se nikdy tvých prsů nedotk?" Usměje se a přitaká, že opravdu ne. Stále si upřeně hledíme do očí, cítím to neskonalé blaho z její bezprostřední blízkosti, když mi najednou vyklouzne otázka „mohl bych aspoň teď?" Neodpoví mi, jen po chvíli zvolna ale srozumitelně přitaká na souhlas.

Všiml jsem si hned při příchodu že má lehké šaty se zipem uzavřeným až ke krku. Chvěju se vzrušením když beru kroužek od zipu do ruky a zvolna jím kloužu dolů. Prvně po dvaceti letech se mi po kouskách odhaluje její nahota. S trochou překvapení zjišťuju že pod šaty nic nemá všechno je naplánováno? Zůstávám jako uzemněn krásou jejích prsů. Po dvou dětech, přeci jen ne už nejmladší, ale prsy až omamně nádherné! Velké pevné kužele, trochu se rozcházejí do stran, na vrcholu s malými temnými dvorci, uprostřed vztýčené bradavky... Co jsem to já blb celá léta zanedebával!

Nechtěně se mi vybavuje srovnání (bóže, jak je to nechutné, říkám si), manželka a celá galerie krátkých dobrodružství... ne, jen Eviny prsy mě dovedly takhle, až dojemně vzrušit. Vidí mi to na očích. Sama snad trochu triumfuje, že jsem je po tolika letech přece jen objevil, ale ne moc, spíš je rozpačitá jako já. Skláním se k ní, k jejím nastaveným rtům, líbáme se jako dřív, oddaně, vroucně, jen že při tom svírám její nahý prs v dlani. Opětuje mé líbání. Neopětuje, aktivně se účastní, až se téměř zalyká jak bloudí jazykem v mých ústech. Mé vjemy jsou rozpolcené, slastné pocity z líbajících úst se násobí vzrušením z jejího prsu. Její zřejmě taky, pod mou rukou hýbe hrudí do stran, dává mi pokyn abych jí ho hladil? Ách Evo! Jak nás ta léta nezměnila... Ke všemu jsi mě musela přivést... Proč jsi mě tenkrát nepřivedla na svá ňadra, když jsi věděla jaký jsem primitiv?

Podřizuju se jejímu němému pokynu, přejíždím otevřenou dlaní po té kouzelné polokouli, spíš hrotu kužele. Musím se oddálit od jejích úst nebrání mi v tom, je sama soustředěná na své vzrušené vnady. Musím vzít ten kroužek od zipu, stáhnout níž abych se dostal i na druhý prs, nadzvedává se, zase pokyn, otevřít šaty až dolů... cípy šatů padají do stran a já civím na její obnažené tělo. Nerozmýšlím se, uchopím oba prsy, líbám je ze všech stran, saju na bradavkách... začínám šílet vzrušením. Kloužu ústy níž a níž, přemáhá mě omamná vůně jejího klína, dosud nepoznané aroma... Voní tak láska?

Probírám se obličejem jejím hustým ochlupením - proboha, co to dělám? Smím si dovolit proniknout ústy, jazykem do její nejintimnější intimity? Nebude to brát za nestoudnost? Tři roky jsme spolu chodili, milovali se při každé příležitosti... Jenže tak moc příležitostí tehdy nebylo. Louka nad podolskými lázněmi byla naším „svatebním" a nesčíslněkrát milostným ložem, copak jsme se tam mohli svléct do naha? V zimě jsme se milovali pozdě večer v opuštěném průchodu do kina, ve stoje, jen s vyhrnutou sukní, copak jsem se mohl přiblížit se jejímu lůnu ústy? Navíc jsem na to ve své primitivitě ani nepomyslel. Potajmé milování zůstalo zvykem i když jsme se později setkávali u mně v koleji, honem honem než přijdou spolubydlící z biografu.

Jako by četla mé myšlenky sesouvá se po lenošce níž, roztahuje nohy od sebe, vždyť ona mně zve... ach Evo, jak jsi svou samozřejmostí kouzelná, bóže jak Tě miluju... Pronikám obličejem do její zahrádky, když najdu a vsaju poštěváčka vzdychá a tiskne se klínem na mou hlavu. Už nemám zábran počínat si jinak než jak jsme na sebe byli zvyklí, naposledy před 17 lety, když mi teď dává najevo, že to tak chce taky. Lížu jí ho. Po každém skluzu jazyka vzdychne, drží se pevně opěradel lenošky aby se mi mohla víc přitisknout otevřeným lůnem na obličej, na má všetečná ústa. Svážím se jimi níž přitahován stále omamující vůní její pootevřené studánky. Zabořím se do ní nosem a pak zase ven, místo nosu jazyk, jak hluboko to jen jde, vylizuju její nasládlou voňavou šťávu ach Evo, jak jsem Ti vděčný, že´s mě pozvala, že Tě konečně můžu poznávat v Tvém nejintimnějším půvabu!

Uprostřed něžností mě bere za hlavu, chvíli mě po ní hladí a pak zvedá... „Pojď vstanem, přesuneme se tamhle na gauč, tam to bude pohodlnější..." říká mi na vysvětlenou. Nečeká na mou odpověď, bere zpod polštáře připravené prostěradlo a chystá nám společné lože. Jak je to neobvyklé, najednou mi zas dochází, že jsem tu cizí... Ale její samozřejmost, samozřejmost její touhy mě vede blíž k ní. Sesouvám do stran a dolů ramínka jejích šatů, všechno padá dolů a Eva stojí přede mnou otočená zády, úplně nahá. Bože jak je krásná... Rychle se svlékám. Sama se ke mně otáčí, obdivně kloužeme zraky jeden po druhém, drahnou chvíli stojíme nehnutě kus od sebe jak se naše napětí šíleně zvyšuje. Zas ta čarovná ňadra, takhle ve stoje se teprve zvyšuje půvab jejích pevně vzpřímených kuželů. Její výrazné boky, hustě porostlý klín, tam jsem před chvílí vsával vůni jejího lůna...

Vyžaduje to dost odhodlání tuhle zrakovou nirvánu přerušit! Dělám první krok. Na souhlas mi vykročí vstříc, padáme si do náručí, do nahého objetí, vroucně se líbáme a tiskneme se na sebe. Tiskne se mi prsy na mou hruď, šíleně mě to vzrušuje, uvědomuju si, že se na ní dole tisknu už ztuhlým údem. Skoro abych se za to styděl... Ale Eva je jako vždy pohotovější. Bere mi ho ho do ruky a pevně svírá, to dělala při našich primitivních setkáních vždycky, dlouho jsem se tomu divil, nějak podvědomky jsem si myslel, že začít musím já. Teď jsem ji vděčen za pokyn, chápu ji pod lopatkama a obezřetně ji ukládám na lože. Vítá mě doširoka roztaženýma nohama a nahoře nedočkavým, ale přesto trochu rozpačitým úsměvem. Pronikám do ní, vsouvám se zvolna do její hloubi, vědomí se mi kalí tou přemírou rozkoše. Drahnou chvíli se jen vnímáme, bez pohybu, jen naše spojení, v ukrutné hloubce, vnímáme se ale celými těly, vnímáme všude opakované záchvěvy bezmezné slasti. Najednou se chce ještě víc, oběma, oba se zvolna posouváme jako od sebe, v očích jí uvidím napětí... Jistě, odpovídám pohybem, hned budu zpátky... Těsně k sobě, a od sebe, a znovu a znovu... stále tak zvolna jen abychom se stále vnímali, ano Evo, jsem v tobě, jen dál a znovu... Pak ale MUSÍM zrychlovat, úsečnými vzdechy vyjadřuje svůj souhlas, přidává se taky, víc, rychleji, ještě trochu... už jen trochu... áách... Svět se kolem mně točí, chvíli ji ani nevidím... pak na ni padnu, přitisknu se jí na rty a s vroucnou vděčností se dlouho líbáme.

Moc se mi chtělo něco říct, pochopila mě, jen jsem pootevřel ústa přiložila mi na ně špičku prstu, něco jako pssst, teď ne... Nadzvedla se a sedla si mi na klín, ne na klín, kousek níž, vzala si můj úd mezi prsty a hladila ho, jen chvilinku, jen co se zmátořil a vzpřímil se. Ještě se trochu nadzvedla, přidržela si ho u vchodu a zvolna se po něm svážela dolů. Opřela se mi o ramena a nadzvedla se a zas klesá dolů, až úplně na mně, a znovu vzhůru... Její prsa trochu visí nad celou scenerií, při každém pohybu se až natřásají. Oči má přivřené a tváří se strašně soustředěně, jak by ne, jsou to soustředěné, úžasně vzrušující pohyby co musí neůmorně opakovat. Mám výhodu, že to všechno mohu vidět, jak jsou její něžné nymfy na mém údu přilepené když se nadzvedá, jak pak zmizí v její hloubce a znovu se spolu objeví... Jen zarudlý klitoris ty pohyby nesleduje, vznešeně stále trůní nad naším spojením. Jak je nádherné vidět všechno co vnímáš! Slast se mísí se silným vjemem důvěrnosti, vděčnosti...

Musím se sám hýbat, posouvat sám... Jak krásně si ve všem rozumíme! Vychází mi vstříc, sklání se na mně hrudí dolů, při tom se lůnem posune zezdola trochu výš, teď zřetelně klouže po mém údu taky poštěváčkem, poznám to i z jejích hlasitějších vzdechů. Získávám trochu volnosti abych jí mohl zezdola přirážet, konečně oba stejně, najednou oba rychleji... cíl už je v dohledu, jen rychle překonat to závěrečné napětí... když ona hlasitě vykřikne musím vzápětí taky...

Chtěl jsem jí něco vysvětlit, taky se zeptat proč se rozhodla pozvat mě domů... po tolika letech. Nepustí mě k slovu. Abych si nedělal výčitky, že podvádíme. Emanovi to všechno poví, jako mu vždycky o nás vyprávěla. Teď že neměla jiného východiska. Když se proslechlo o mém pozvání převzít katedru ve Frankfurtu bylo jí jasné, že se nevrátím. Přála si, abychom se tentokrát rozešli důstojněji. Milá Evo, zůstáváš tou světicí jak jsem o Tobě celá leta básnil. Naše první láska zůstává nekonečná.