Ze smutku a zármutku

otevřel jsem láhev vaječného snu bez aditiv, konzervantů a umělých barviv, který byl vyroben ještě před skokovým navýšením cen vajec a přemýšlím, kde pořád dělám chybu.

Tím, po čem prahnu a toužím nejvíce, většinu žen odradím. A tak strádám skutečností, že není s kým a není čím. Přitom druhá míza do mne stoupá a chuť na ženu je naprosto neodbytná. Jenže kromě druhé mízy, která alespoń někdy navozuje příjemné sny, mne trápí ještě prostata zbytnělá, která mne pravidelně budí ze sna. Tomu se říká materialistická dialektika.

Nu což, jsa ve stavu blaženém vaječným snem navozeném, přemítám o něčem jiném. Jak krásně by to čistě přírodní vaječné pokušení stékalo od ženských ňader až k šíji nebo ještě dráždivěji přes mons veneris až do úžlabí mezi růžové okvětní plátky. A jak krásně by to vaječné pokušení chutnalo s nektarem rovněž přírodním, jehož zdrojem nejsou rozměrnější klece drůbežího velkochovu...

A tak mne v této souvislosti napadají ještě jiné varianty, třeba jahody nebo čokoládové tyčinky. Jenže tak žádoucí prostírání pro jahody u mne není, tož ty jahody v plastové nádobě končí, kde ostré nože proti mé i jejich vůli z nich kaši nadělají. Dalibor Janda měl by ze mne radost, že vzal jsem si z jeho hitu ponaučení, které mne ale vůbec netěší. A taková čokoládová tyčinka ve stylu Billa Clintona, ta by teprve chutnala...

Takže je i čím a ve svou šanci i nadále věřím. Jinak mi nezbyde nic jiného než své krásné fantazie i nadále ze smutku bušit do klávesnice a následně ukládat do pořadače. Protože o pravé lingvistické umění dnes zájem není...