Podzimní chvění

Tohle jsem našel na disku v pomyslném zapomenutém šuplíku. Leželo to tam jako odraz časů, které již nejsou. Právě pnutí a chvění tehdy na podzim bylo snad až příliš silné a intenzivní, než aby mi dovolilo tyto řádky učesat a dokončit do finální podoby. Vlastně ani tahle podoba není tak docela finální… děkuji ti krásná, tajemná bosorko. J

Kocour se schoulil na tvůj klín,
u nohou spí ti dalmatin
v pozici lvů co zdobí banku,
i sama noc má na kahánku,
jen ty se ještě bráníš spánku
a síle starých vín…
To není básnická licence ani mizerný pokus o vykrádání jiných, mnohem dovednějších autorů. Je to jen vzpomínka. Melodie, co se usídlí v hlavě, tam někde hluboko, a ne a ne ji dostat ven. Brouká si tam a podmaňuje mysl, která ji původně v dobrém úmyslu nabídla místo k spočinutí. Tahle ale není jako ostatní, co dovádějí člověka k šílenosti svou hloupostí a prostotou. Tahle si podmaňuje a ukolébává. Zvlášť k večeru, kdy už vše kolem spí a v rohu místnosti stojí jediná lampa, která dává právě jen tolik světla, aby nerušilo a přitom nebylo úplně smutno a temno.
Uvelebený v polštářích nastlaných na pohovce, v ruce skleničku, ve které se po hladkých kulatých stěnách klouže posledních několik doušků bohatého rudého francouzského vína. „Le cion perdu“ hlásá skromná etiketa na zaprášené lahvi. Tolik práce sem si dal s hledáním ve slovnících, že teď už vím, že ten skvělý nápoj pochází ze „Ztracené tratě“. Je to pěkné, že i to víno ví, jak by se mělo jmenovat a chutnat, aby zapadlo do skládanky dnešního večera. Kroužím skleničkou a pohupuji posledními kapkami vína proti světlu svíčky. Úsměv, který byl původně plánován jen tak sám pro sebe, se podvědomě prodral i k mým rtům a já si znovu uvědomil, jak mile a hezky mi právě je. I díky tobě, písničko…
Má krásko s přetěžkými víčky,
snad je tvůj rytíř na cestách…
Nedá si ona pokoj a já jsem za to rád. Stačí jen přivřít víčka a dovolit fantazii, aby začala kreslit a skládat sny. Ne, nechystám se spát. Vůbec ne.
Pokoj se nemění. Proč taky, žije se tu krásně. Jen ta temně černá plocha LCD panelu, co tu zírá ze zdi, náhle ožila tancem plamenů a sálavým teplem. Už dlouho si hraji s myšlenkou, že tu bude krb, tak proč ne právě dnes v noci? Ale ještě něco se změnilo. Už tu nejsem sám. Konečně mi sen přivedl i tebe, má krásko. Už zas ten úsměv. Kráska, to přece není mé oblíbené slovíčko a přesto sem právě dnes večer patří. Vždyť víš, ta písnička, co mi tě propůjčila. Ležíš tu, napůl schoulená do klubíčka, hned vedle mne. Stačí mi jen zvednout dlaň, abych tě mohl pohladit po havraních vlasech. Jen tak málo je třeba k tomu, abych ucítil rytmus tvého dechu tempo tvého srdce. A to teplo. Už to vím, to nesálá oheň z krbu. Jsi to ty, která mě tu hřeješ.
Schoulená pod huňatou dekou mi dovoluješ jen tušit, v co doufám, co mě tak dráždí. Jen tvá nahá ramena jsou příslibem, který může povědět mnohé anebo vůbec nic. Nechci být drzý ani neomalený, nechci zkazit ten moment, ale nechci ho ani propásnout. Příliš mnoho přemýšlím, už to vím. To když má dlaň snad sama od sebe sklouzla přes tvou skráň, šíji a lehounce, jako by se bála tvé křehkosti, se zastavila mezi lopatkami. Tam co jsou záda nejcitlivější a sebemenší impulz je dokáže rozehrát ve slastném mrazení.
Teď. Konečně se otáčíš ke mně. Letmý úsměv, spokojenost ve tvých očích a mokré rty na mých. Víc než jen rty. Znovu sklopíš pohled a čelo si opřeš o mé rameno. Jakoby si se zas znovu chystala ponořit do té tajemné nečinnosti. Té, která tě obklopovala až dosud. Ale ne. Spletl jsem se. Vůbec nejsi nečinná. Právě naopak. Jsi tu, jsi tu se mnou. Muž a žena. A právě ty, jako žena, počínáš si s dech vyrážející samozřejmostí a jistotou.
Už vím, že nahá ramena nebyla jen planým příslibem. Ty sama si mi dala pocítit, jak horká umí být žádoucí pokožka a s jakým magnetismem dovede přitahovat mužovy ruce. Tak, jako ty mé, které po tobě mimoděk kloužou a… ani kousek látky, ani zapomenutá nitka se jim nestaví na odpor. Bloudí po tvém těle a nalézají to, o čem jsem dosud jen snil.
Nejsem to jen já, kdo objevuje a poznává. Můj němý údiv se potkává a mísí s tvou spokojeností. Našlas, co jsi hledala a snad i očekávala. Vědělas, co hledáš a šla sis pro to přímo, bez oklik a čekání. Tak přímo a bez zaváhání, že mi samotnému dochází, jak málo času nám naše těla dávají.
Není třeba slov. Oba víme, že ta nejtajnější zákoutí, která jsme právě teď objevili, nebyla objevena a už vůbec ne stvořena pro prsty a dlaně toho druhého. Jsou souzena sobě navzájem. K tomu aby společně v sobě nacházela potěšení a uspokojení. Tak jako právě teď. Dívám se ti do očí a čtu z nich… nevím vlastně co. Jen chápu, že ten pohled v sobě skrývá tolik, co mi slovy nikdy nepovíš…
Jak dlouho to však vydržíš ?Už na kostele zlátne kříž...
Je po všem. Naše těla se stále ještě dotýkají a ruce znovu kloužou… teď už nejitří, neburcují. Naopak. Klidní a tiší. I dech a tep srdce se pomalu navrací do hladin, které mu pro tuto večerní klidnou dobu náleží. Jejich rytmus se ustaluje a vyrovnává. Následuje toho druhého. Zavírám oči a znovu vychutnávám ten pocit, kdy se tempo mého srdce potkává, sbíhá s tím tvým, jsou tak blízko, jako by byly jen jedno. Jejich rozdílnost mizí a vytrácí se…
Ach krásko, s přetěžkými víčky,i když má víčka tíží prach,tak po tvé krajce od spodničkyteď ..., bych už nerad sáh?
Svíčka, která doteď hořela klidným světlem, zprudka zaprskala. Je tohle procitnutí? Odkud? Ze spánku snad? Byl to doopravdy spánek? Pořád ještě cítím horko vášně a hebkost tvých prsou… takhle se sny nezdají…
Tvá silueta ale bledne,kdo pohlédne, už nedohlédne...Snad ještě můra k lampě sedne -Já však znám tu lest...
...kéž bych ji doopravdy znal.