TAJEMSTVÍ

Rouz s Džekem se potem co proběhly jak pošahaný žhnoucí kotelnou, kde narážely na překvapený kotelníky, se voctly v nákladovým prostoru ty skvělý, mohutný lodi. Bylo tadyk plno velkejch kufrů a beden a taky automobily vod bohatejch pasažérů

a bylo tady, na rozdíl vod kotelny, chladno. Vlezli si proto do jedneho auťáku. Nedočkavě se sebe rvaly poslední zbytky voblečení. Džek, kerej eště před krátkou chvílí kreslil nahoře v kajutě Rouzin akt uhlem a měl tak plnou hlavu jejího nahýho těla, těla kerý bylo nyní před ním - chvějící se a roztoužený.

Spoměl si jak se snažil pár tahama uhlu vykreslit Rouzin klín a sám teď pocítil ve svým klínu prudký pohnutí. Cítil, že ten narůstající tlak nemůže dál vydržet a rozepnul se. Rouz, jako by na tu chvilu čekala a zrničky jejích sametovejch vočí se zprudka zmenšily. Eště nikdy předtem tak velkýho neviděla. Matně si spoměla na Kala, na chvile, kdy se ji pokoušel uspokojit tem, co by mohla nazvat snad akorát klepátkem, kery vodklepalo starý časy. Džek byl přímo u ní a tak ho pevně uchopila do vobouch ruk a to, co zvostalo, zaklačila mezi svý rudý rty, voči se jí slastí přivřely. Bělostná perleť jejích zubů narazila na drsnej žalud a jazyk se sám, klačil špičkou do čárky na jeho vrchu. Džek jen zasyčel a uchopil Rouz voběma rukama za její horký a hebký kozeny, aby si ji přitáh co nejblíž. Rouz cítila, jak jí v tem chladu panáčkujou bradavky. Zatímco levou rukou tiskla Džeka pevně u kořene, pravou povolila a zasunula si ji mezi svý bělostný stehna. Už předtem, když se nechala kreslit jenom tak, tak tam pociťovala velký vlhko. Zasunula štyry prsty hluboko do svýho nitra a venku nechala akorát palec, kerym vějířovitě rozmačkávala svůj nabuzenej poštěváček.

Ne, nemohla už víc čekat! V auťáku bylo ale málo místa. Vokna se už všecka vorosila jejich dechem a tak vyrazily vobá ven. Klopýtaly přes předměty vokolo a hledaly pevnou plochu, kerá by jim napomohla dokončit spojení, po kerym vobá prahnuly.

Rouz zahlídla volnej prostor a vobá se vrhly tym směrem. Tyčila se před ní pevná, vocelová stěna, protkaná hlavicema dlouhejch řad nejtů - stěna lodního boku. Vobá slyšely, jak vocel před nima vibruje zvuky mohutnejch parních strojů, ale taky, jak vše tlumí temnej hukot nekonečnejch ledovejch vod voceánu, vod kerýho je voddělovala.

Rouz se natočila k Džekovi čelem. Stála těsně před stěnou. Rozkročila se. Pohledy jejích vočí se upřeně zabodávaly do Džekova neskutečně velkýho inštrumentu, kerej byl připravenej v ní každým vokamžikem zmizet. Pro jistotu se rozkročila eště víc!

Žalud byl vohnivě rudej, skorem jak žhavý uhlí, kerý zahlídly v povodevřenejch dvířkách kotlů, když probíhaly kotelnou. Rouz však byla připravena snášet třeba i bolest, jenom aby si už mohla vychutnat Džeka po celý dýlce.

Zapřela se zády a zadkem vo vocelovou stěnu za sebou. Ucejtila náhlej chlad a taky, že se začla k něčemu lepit, asi jako když se jí Kal jednou vystříkal do střevíčků a vona na to hned nepřišla. Taky až teď si všimnula, že všade na lodním boku za ní visej cedulky s nápisem "Nedotýkat, čerstvě natřeno!!!". Spoměla si na všudepřítomný zápach čerstvýho nátěru, kerej ji pronásledoval vod první chvíle, co nastoupila na tu loď. Lavičky na horní palubě už byly sice vlivem čerstvýho vovzduší částečně zaschlý, přesto si s jedný z nich vodnesla památku v podobě nápisu "Zahrádkáři Kersku", na honzíku její nejlepší sametový sukně. Ne, zdaleka vše nebylo zaschlý a tak prudce ucukla!

Džek si ale nic neuvědomoval, sám byl jako malíř zvyklej na volej a terpentýn, kerej byl cejtit, kdekoli bydlel. Navíc v tuto chvilu ho poháněl akorát zběsilej chtíč. Vyrazil, jak mohl nejmocnějc, tam kde zahlíd ještě před okamžikem růžovou barvu rozevřenýho Rouzina klína. Zazněl tupý, kovový úder.

Rouz se zděšením rozšířily panenky na maximum, ale ve stejnou chvilu ucítila zezadu na svým těle ledovou mořskou vodu a v okamžiku, kdy jí podrazila vobě nohy, zableskla se jí v hlavě poslední hrozná myšlenka: "Džek prorazil!!!"

Dne 14. dubna 1912 v noci se RMS Tytanyk rozlomil na dvě části, kerý se ponořily do hloubi skorem 4000 metrů, na svý první plavbě z Evropy do Severní Ameriky.

Šeherezáda dočtla klustou knihu a naměla na sobě v tu chvilu taky nic voblečenýho, akorát na krku jí visel na řetízku vohromnej temněmodrej drahokam. Šahriár si ho ale nevšímal, koukal zadumaně do hlubin, ve kerejch se ztrácela čárka Šehina, jinak pečlivě vyholenýho vochlupení.

"Poť sem, rači na zem, na ty počtáře!", zavelel a rozepl se.

Šeherezáda, přesto, že ho dobře znala, nedokázala zabránit temu, aby se jí zornice na jejích hnědejch kukadlech, nezměnily na drobounký, černý špendlíkový hlavičky: "Poť!"