Bobr

V tom roce byly na Moravě záplavy, a tak jsme jezdili s Pavlem na laguny u Mušovských nádrží na nuda pláž. V červenci jsme byli už dole snědí jako od Jadranu. A na pláži bývalo plno hlava na hlavě a na dece jedna prdelka vedle prdelky, krásná děvčata, krásné ženy. Pak oba přišli. On kolem padesátky poněkud pupkatý, prošedivělý matcho s copánkem a s ním mladá neopálená žena s černým mikádem asi něco kolem dvaceti let. Měli s sebou menšího psíka a rozprostřeli si deku kousek od nás na rozhraní stínu. Pavel kývl hlavou směrem k bělostnému tělu mladé ženy, která byla asi poprvé v roce na slunci: "Dobrá že?!" Jo byla, ale ten chlap s copánkem mně k ní moc neseděl. Byl jejím otcem anebo sponzorem, ale nevěděl jsem přesně, jak je oba zařadit. Nechal jsem je v podvědomí odeznít a vlezl jsem do příjemně chladné vody. Znáte tu bezprostřednost pocitu pohybu nahého těla ve vodě?
Měl jsem vypůjčenu knihu z knihovny a protože se v těch pětatřiceti stupních nedalo doma číst, vzal jsem si ji k vodě do tašky. Kniha ležela na dece vedle oděvu, ale stejně se v tom ostrém Slunci nedala ani prolistovávat. Byla mi tam zcela zbytečná. Příjemně osvěžený jsem vyšel od vody k dece. Dříve než jsem ale na ni ulehl, přiběhl znenadání jejich vodou a blátem urousaný pes. A rovnou si to namířil přes moji deku s ošacením a bohužel i s knihou. Voda i bláto ulpěly na dece, tričku a kraťasech a co bylo mnohem horšího tak i na knize. "Nemůžete si toho psa do prdele pohlídat, všechno mi zašpinil blátem!", naštvaně jsem spustil ve směru na bělounké tělo mladé ženy. "Omlouvám se!" zazněla strohá odpověď pěkné bělice s krásně pevnými tvarovanými prsy. "No to je mi leda tak prd platné, ta kniha není moje a je celá zablácená, jak ji zde očistím!" A předem jsem se už styděl při představě, až ji budu vracet do knihovny. "ALE JÁ JSEM SE VÁM, PANE, JIŽ OMLUVILA!", opakovaně zněla následná odpověď mladé suverénky, která vše brala už za zcela ukončenou epizodu a následně se postavila zády ke mě. Shýbla se a poklekla na svou deku, vyšpulila na mne bílý zadek, důrazně rozevřela půlky, hodila se na předloktí a pak sjela do pozice v lehu na břiše. V tom okamžiku jsem si uvědomil její podmanivě studený výstup. Jako by tam někde stál se svým foťákem Helmut Newton a snímal sekvence jejích pohybujících se křivek. Přesně tak jak to vyzařuje z jeho působivých fotografii chladných a emancipovaných žen. Nebylo to jen její běloskvoucí tělo s pevnými prsy. Ve svém předklonu mi zcela bezděčně dopřála nahlédnout na mnohem intimnější místo. Zezadu na mne vyšpulila nejen svou bělostnou prdelku, ale i hustý chomáč černého ochlupení s růžově rozevřenými pysky, který se okázale plazil rýhou půlek někam nahoru. Byl to její malý dovětek a já jsem pochopil, že proti jejímu podmanivému kouzlu se už opravdu vlastně bojovat nedá.