Vzpomínky a naděje

Venku konečně svítí slunce. Čtu blogy a mám neodbytný pocit, že jeho náhlý vpád do pošmourných dní letošního roku uvolnil lavinu nostalgie, která, možná jen zdánlivě, zasáhla především zdejší muže. Mě to kupodivu inspirovalo k napsání tohoto blogu.

Při listování deníkem jsem v prosinci 2010 našla tento zápis.

"Letos jsem se už lecčeho vzdala. Zemřela devadesátiletá paní, moudrá
žena, která byla léta mému srdci blízká, vzápětí jsem utrpěla nepříjemný
úraz, který mě na dlouhé měsíce vyřadil z normálního života, zklamala
mě kamarádka, která mou nepřítomnost neunesla, a nakonec jsem pohřbila
naděje na jakýkoliv vztah s nějakým mužem.

Přesto věřím, že to nahradím tím nejlepším, co je možné. A možná také
zůstanu s prázdnýma rukama, což je ideální stav k objímání bez
překážek.

Těším se ..."

A ukázalo se, že mé naděje nebyly marné. Našla jsem spoustu
spřízněných duší, následky úrazu se podařilo maximálně minimalizovat,
s kamarádkou jsme nastolily mír, našla jsem muže, se kterým stojí za to
žít, a budu trojnásobnou babičkou.

Jsem šťastný člověk.