Já, snad časem celá...

Podělím se tu s Vámi také ráda o sebe, o své já které nezná nikdo celé, snad budu mít výdrž napsat časem všechno, jak bych teď chtěla...
Každému dítěti (a nejen jemu) je intimno tajemné jako všechno nové. Navíc je všechno zahaleno zákazy a příkazy typu "nesahej si tam", "obleč se", "zakryj se"... O to víc se pak v čase nezábavy zajímá o to zakázané. Děvčátka to mají nesnadnější než kluci, protože si "tam" nevidí. A také tam není zas tolik co vidět jako u kluků. Takže pozornost děvčátek se upíná spíše tím směrem.
Měla jsem to poměrně snadné protože jsem měla o rok staršího bratrance, se kterým jsme se často vídali, protože se rodiče často navštěvovali. A do určité doby spával u mně v posteli když byli u nás a naopak. Tak už v předškolním věku jsme ukájeli svou zvědavost a prohlíželi se. Ale nikdy ne odkrytí, tak jsem sice s hlavou pod dekou ohmatávala jeho "culina" ale nic jsem neviděla. Pak jednou přinesl do pokojíka plochou baterku a žárovičku. Jestli si pamatujete ono spojení těch dvou předmětů tak si dovedete představit nemotorné dětské ručičky. Mohla jsem pak oběma rukama ten komplet rozsvítit ale pak už nic jiného...
Přítrž našemu zkoumání učinil můj otec. Když nás přišel jednou večer zkontrolovat, bylo mu asi divné, proč naše hlavy vyjely zpod deky a jednoduše nás odkryl. Moje vyhrnutá noční košilka a baterka s žárovičkou mu řekly vše, od té doby jsme spolu nespali a ani si nepamatuji na nějaký další pokus s bratránkem.
Když návštěva odjela, pochlubila jsem se své kamarádce Blance. Chodily jsme spolu do třídy a bydlela ve vedlejším domě. "Fakt jsi ho viděla jo?", podivila se se závistí v hlase. Potvrdila jsem jí to, a taky že když jsem na něj šahala tak vyrostl. Byla jedináček a neměla sama žádný objekt k pozorování a tak mi jen otevřeně záviděla. "A už jsi viděla taky buchtu?", zeptala se mě. Přiznala jsem že neviděla. Vzala mě za ruku a odvedla do sklepa. Tam se posadila na špalek který stál u zdi a vyhrnula si sukýnku. Roztáhla nožky a odkryla si kalhotky. Zírala jsem na její rozevřenou "buchtu" ale nic zajímavého jsem tam neviděla. "Hmm, nic tam není", zhodnotila jsem nahlas, "Ale je, ale je", nenechala se odbýt ale už se zahalila. "Všechno je vevnitř, já to viděla na obrázku", přesvědčovala mně. "A strká se tam culin, to nevíš?". Asi jsem hleděla nechápavě nebo nevěřícně když mi řekla "přijď odpoledne sem, přinesu tu knížku.
Přinesla jí, byla to nějaká anatomie a my zkoumaly nákres ženských rodidel z profilu. Nic mi to neříklao, zato na jiném obrázku visel nádherný culin i s pytlíkem. Hladila jsem ho ale nijak se nezměnil. "A jak víš že se tam strká?", vzpoměla jsem si na její nejzajímavější větu z dopoledne. "Vím to! Máma to říkala strejdovi když byl u nás... Řekla mu Strč mi tam tvůj pěknej klacek." Taky jí prý řekla že to nesmí nikomu říct když přišla na to že je Blanička doma. "Ani tátovi", potvrdila mi Blanka významně.
Na další tajemné aktivity si v předškolním věku nepamatuji. Až když jsem byla asi ve třetí třídě si vzpomínám na naše experimenty s klukama z bratrovy party. Byl o tři roky starší a nikdy mě nechtěl brát dobrovolně s sebou za klukovskými kratochvílemi v lese nad potokem. Ale o prázdninách musel, měl mě na starosti. "Ukážu ti náš bunkr ale budeš mlčet", upozornil mě hned v první větě. Musela jsem souhlasit. V bunkru byli snad všichni kluci z naší ulice, snad kromě prvňáků ale jako holka jsem tam byla sama. Přijali mě jako nutné zlo a nikdo si mě nevšímal. Vysvobozením pro mě bylo když Karlák coby šéf party rozhodl "Oldo, zůstaneš tu s ní, my jdem na novákáče". Olda byl nejmladší z party, kluk z vedlejší třídy a jeho "nojooo, proč zrovna já..." mluvilo o jeho nadšení být tu se mnou. a tak jsem strávila první týden prázdnin s Oldou.
První dva dny jsme si jen tak hráli, Olda si házel s kudličkou a já si stavěla z klacíků chaloupku, pak celou vesničku. Jednou jsem se šla vyčůrat vedle keře. Měla jsem hlavu dole a ani jsem si nevšilma že Olda přišel ke mně. Když jsem zvedla hlavu, dřepěl přede mnou a zíral mi mezi nohy. Instinktivně jsem sevřela stehýnka. "Teda, ty seš...", odmítla jsem ho. Pak mi ale zajiskřilo a chtěla jsem víc. "Tobě se to líbí?", zeptala jsem se ho když zůstal tupě dřepět s upřeným pohledem na moje kolena. Jenom souhlasně kývnul. "Tak jo. Ale taky mi to ukážeš", vyhrkla jsem svou podmínku a když kývnul, zase jsem rozevřela, tentokrát víc. Olda se ještě víc sehnul aby pozoroval můj proud. Dočůrala jsem a Olda se mlčky postavil vedle keře a vytáhl si culina. chvíli tlačil ale nic. "Mě se teď nechce, když na mě koukáš", řekl mi zklamaně a zase ho schoval. "To neplatí, už ti nic neukážu", zaprotestovala jsem. "Tak jo, ukážu ti až se mi bude chtít". A dlouho nic. "Oldo, tady má někdo pití", zkusila jsem po chvíli. "No á? Já nemám žízeň", odpověděl a dál si házel svou kudličkou. "Myslela jsem...". "Tak jooo".
A tak jsme zbytek dopoledne oba pili a čůrali. Činili jsme tak po zbytek týdne. Postupně mě Olda držel přitom za buchtu a já jeho za culina. Asi hned druhý den mi ukázal jak se odhrnuje předkožka a taky mě nechal abych si ohmatala jeho pytlík. Taky mi sahal na buchtičku, do škvírky. Někdy to tak příjemně svědilo, když se trefil prstem na správné místo. Večer jsem si pod dekou pak taky sama sahala a usínala s prstem sevřeným v klíně.
Příští týden už se mnou Olda nezůstával. Bylo to rozhodnutí Karláka který nechal "v týlu" Jirku, o dva roky staršího kluka, prý že "se neumí prát a vždycky mu někdo nabančí". Jirka byl trochu tlustější a nemotornější ale mně ho bylo líto že tu musí zůstat. Víc než Oldy který chvíli váhal ale pak raději neprotestoval. Asi mu lichotilo že je jako bojovník lepší než o dva roky starší kluk.
S Jirkou nic nebylo, neměl ani svou zábavu a tak mi lámal větvičky na moje další chaloupky, které jsem stavěla. Teprve druhý den mi řekl, když kluci odešli: "Jano, jdu se vyčůrat, chceš?" Jen jsem pokývala hlavou. "Půjdeš taky"? Zase jsem pokývala. Poodešli jsme. "Tak ty první", vyzval mě. Začínalo mi docházet že mu ho asi Olda informoval. "Ne, oba najednou", vyprotestovala jsem si. A taky jsme se dopracovali že jsme na sebe přitom sahali. Jenom se mi zdálo divný že Jirkovy vždycky trochu povyrostl, vlastně přitom celý ztuhnul. Měl ho tak o moc většího než Olda a předkožka se mu vždycky sama shrnula. A od dalšího dne jsme nemuseli čůrat, seděli jsme v bunkru na lavici z větví a osahávali se.
Po pár takhle zvědavých hodinách se mě zeptal jestli ho chci dovnitř a tak jsme to zkoušeli. Samozřejmě hodně nemotorně a nepovedlo se nám to. Ale stalo se přitom že ho měl Jirka hodně tvrdýho a když chvíli vrážel do mý štěrbinky, vystříkla z něho bílá voda. Byli jsme oba překvapení a dělali to znovu a znovu. Další den mi řekl že už na to včera večer přišel, že když si ho přetahoval tak vystříknul taky. Tak mi ukázal jak si ho přetahuje až do vystříknutí. Funěl u toho a byl celý rudý jako když ho strká do mý škvírky. "Dneska už toho nemám moc", divil se. "Škoda že taky nemáš čuráka", zalitoval a díval se na mě. Taky mi to bylo líto.
Pak už jsem jela na tábor ale to snad příště...